Držela jsem ji v náručí. Lapala po dechu a plakala. Plakala mi v náručí a mě se po tváři valily slzy rychlostí velké silné řeky, která mi brala půdu pod nohami.
Dívala jsem se na její malinkatou tvářičku, na její mrňavé prstíky sevřené v pěstičkách. Plakala, aby všem dala najevo, že konečně přišla na svět. Silná… a možná i zdravá.
„Je nádherná.“
Řekl David, když ji uviděl. Stál vedle mě celou tu dobu a díval se, jak roním slzy nad človíčkem, který sotva před chvílí přišel na svět.
„Chudinka malá.“ zalykala jsem se pláčem.
„Ne, Eli.“ namítl David a pohladil mě po vlasech. „Vždycky je naděje.“ konejšil mě.
----------------------------------------------------------------
----------------------------------------------------------------
Když mě převezli na pokoj, zatím co vyšetřovali moji holčičku, přišla za mnou Claire. Ptala se mě, jak to všechno probíhalo, jak se cítím, a kdy mi malou přinesou. A já byla tak unavená. I když jsem měla za sebou císařský řez, a nějaké oblbováky, nejvíc mě vyčerpával fakt, že budu muset čekat ještě dlouhou dobu, než budu vědět, že moje dcerka je v pořádku. Že jí nic není…
„Někdo za tebou přijel.“ řekla Claire po dlouhé odmlce.
První mě napadl Jared. Ale hned mi došlo, tu mohl být je jeden muž, který tu byl celou dobu poblíž. Tak, jak se dalo čekat.
Kývla jsem hlavou, ale nic jsem neřekla. Nevěděla jsem, jestli mám pro dnešek dost sil na to, abych ho mohla jen vidět.
„Chci spát.“ řekla jsem a přitáhla si přikrývku na hruď.
„Vždyť ještě budeš kojit, ne?“ zeptala se Claire, ale jakmile tu otázku vyslovila, omluvným pohledem ji vzala zpět.
Jen jsem zavřela oči, a snažila se potlačit další vlnu pláče.
„Promiň.“ pohladila mě po dlani a pak odstoupila od mé postele. „Odpočiň si.“
----------------------------------------------------------------
Musela jsem usnout sotva na pár minut. Cítila jsem se hrozně zmateně a dezorientovaně. Probudilo mě právě až cvaknutí dveří, když sestřička přivezla do mého pokoje postýlku i s mojí spící princeznou zabalenou do plenek a toho nejmenšího pyžámka, jaké jsem kdy viděla.
„Za deset minut si pro ni přijdu. Přes noc ji budeme pozorovat, aby se náhodou něco nestalo.“ řekla francouzsky.
„Dobře.“ řekla jsem ospale, a natáhla ruce, když mi ji podávala.
Během chvilky jsme osaměly. Byly jsme v pokoji jen já, a moje holčička. Spinkala a tulila se k mému hrudníku s jednou ručičkou u pusinky. Srdíčko jí bilo tak silně a rychle. Chtělo se mi plakat štěstím. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak velký zázrak jsem držela v náručí.
Dveře od mého pokoje se znovu otevřely, když jsem na prahu uviděla stát vysokého statného muže s tmavě hnědými krátkými vlasy, a tmavě hnědýma očima. Byl celý v černém, boty, kalhoty i polokošile. Na rukou jasně viditelné stopy, tak jako u mě. Jenže jeho neubylo ani o píď, kdežto ze mě zbylo jen minimum i přes to těhotenství. Jeho zjevnou fyzickou sílu jsem nechápala. Celý život jsem nechápala, jak může být všechno tak nefér.
„Ahoj.“ pozdravil mě tiše a zavřel za sebou dveře.
Ve tváři měl úplně stejně něžný výraz, jako když jsem ho poprvé uviděla tehdy před tolika lety. Ale to už bylo strašně dávno… Teď ten pohled ale nepatřil mně, ale mé dceři. Benedict Morgan, ten, který se mě rozhodl zničit, si jakoby náhle uvědomil, do čeho jsem tohle nevinné dítě přivedla. Podíval se na mě s takovou lítostí, jakou jsem u něj ještě neviděla. Nevěděla jsem, co bylo součástí mého plánu. Už jsem nevěděla, čemu a komu věřit. Jakmile jsem se poprvé dotkla mé holčičky, věděla jsem, všechno musím zvládnout sama, a na nikoho se nespoléhat.
Přišel blíž a posadil se ke mně na kraj postele. Cítila jsem se tak strašně bezbranná. Ve vteřině by mi ji mohl odnést. A on se při tom díval jen na ni.
„Jak jsem jmenuje?“ zeptal se tiše, aby ji neprobudil.
„Hope.“ zašeptala jsem.
Benedict dlouho nic neříkal a jen se díval, jak mi malá spala v náručí. A já jako bych cítila, jak z něj opadává ta krutá ledová hradba, která měla tendenci všem ubližovat.
„Kdyby…“ promluvil se zaváháním. „Jestli se zjistí, že je nemocná…“
Hned jsem propukla v pláč. Tohle bylo to poslední, co bych chtěla slyšet. Benedict mě vzal za ruku a důvěrně mi ji stiskl.
„Postarám se, aby měla zajištěnou pomoc.“ dořekl tiše s ohledem na malou, která kvůli mému pláči lehce procitla.
„Co na tom záleží, jestli to tak bude?“ řekla jsem sotva slyšitelně.
„Pomůžu jí, Liz, i tobě.“ odpověděl pevným hlasem.
„Kdybys mě neznásilnil, nic z toho by se nestalo.“ šeptala jsem přes pláč. Měla jsem zavřené oči, nemohla jsem se na něj dívat.
„Kdybych věděl, že z toho vzejde něco takového…“ začal vyprávět. „Dítěti bych neublížil, Liz.“
„Jamiemu jsi chtěl ublížil.“ namítla jsem při vzpomínce na Jaredového syna.
„Ne, to díky němu se tohle všechno stalo.“ pokračoval. „Věděl jsem, že bys pro něj udělala cokoliv. Už jen z toho principu, že je to Jaredův syn.“
Otevřela jsem uslzené oči a podívala se do jeho temných hnědých očí. Šel z nich strach, bála jsem se do nich dívat příliš dlouho.
„Proto jsem si vyhmátl Claire. Není ti lhostejná a ten její kluk taky ne.“ pokračoval s vyprávěním. „Chtěl jsem se Jaredovi pomstít, a to se mi povedlo. Ale na dítě bych nesáhl.“
„Já jsem pro tebe neměla žádnou cenu. To můžu vidět každý den, když se podívám do zrcadla.“ řekla jsem se staženým krkem od vyčerpávajícího pláče.
„Vždycky jsem chtěl jenom tebe.“ pohladil mě po vlasech. „Udělal jsem to, protože jsem tě chtěl jenom pro sebe.“
Pak se prsty dotkl fleku, který jsem měla pod pravým uchem na krku. Jedna z mnoha připomínek na mém těle že se můj čas krátí.
„Máš dost surový způsob jak si někoho přivlastnit.“ sklopila jsem zrak a zadívala se na tvářičku mé dcerky.
„Kdybys byl od začátku takový, jaký jsi teď těch posledních pár minut, možná by všechno mohlo být jinak.“ A pak jsem se znovu podívala na jeho tvář přede mnou. „Kdyby ses nechoval jako chladnokrevný hajzl.“
Jenže Benedict se jen pousmál. Nejspíš ho to opravdu pobavilo.
„Já jsem ale neopustil svého jediného sourozence a neutekl jsem ze sirotčince.“ namítl zase on mě. „Ty jsi nebyla o nic lepší než já. A stále nejsi, Lizzy.“ znovu se zadíval na novorozeně v mém náručí. „Kdybys poslechla Jareda, nikdy bys nevystupovala jako zpěvačka. Nikdy bys nevydala ani jednu písničku. Kdybys ode mě neutekla, nedostala by ses tak rychle do Kalifornie.“ odmlčel se a podíval se na mě. „Taky jsi v hodně věcech sobecká, ne jen já.“
Vstal z postele jako by se měl pomalu k odchodu.
„Kromě toho, myslím si, že ani doteď Jared neví, co s tebou je.“ řekl posměšně. „Na to, jak jsi ho údajně milovala, jsi ho nechala v nechutné nevědomosti, kdy ho jen pomalinku nahlodává strach jako červ hluboko v jeho hlavě.“ pokrčil rameny. „Nemyslím si, že když jsi mu zatajila, kde teď jsi, že ho to nějak zastaví. Ale moje slovo platí. Jestli se k tobě jen přiblíží, ukážu mu, co to stojí, když mi někdo ukradne ženu.“
-------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------
Tři dny v porodnici jsem strávila s hlavou plnou obav a nejistoty. Můj plán šel dobře. Ale Morganova upřímnost mě dost zarazila. Chtěl mi opravdu pomoct? Udělal by to pro mě potom, co mi způsobil?
A jak může vědět, že to Jareda nezastavilo? Třeba o něm ví. Najednou jsem si začínala myslet, že Morgan tuší, že je Jared nablízku… že čeká na vhodnou chvíli, aby mě mohl odvézt domů. Ale tohle by těžko zvládl sám, pokud ho teda nenašel detektiv Ingres. Ale i tak jsem už byla rozhodnuta, že to všechno musím vzít do vlastních rukou. Už kvůli Hope.
Jenže myšlenka na to, že tu Jared může být, že je tady v Carry – le –Rouet, mi hned nahnala husí kůži. Protože jestli to tak skutečně je, zahrává si s ohněm, který nemůže zvládnout sám…
--------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------
Když jsme konečně po několika dnech přijeli domů, Claire, David, já a moje malá Hope, nemohla jsem si pomoct, ale jako bych cítila přítomnost někoho dalšího. Jako by v domě byl duch, který mě sleduje na každičkém kroku. Nevěděla jsem, jestli Morganovi lidi zúžili odstup, s jakým mě sledovali před porodem, anebo jestli to byli lidi od Ingrese, ale jestli jedna strana odhalí tu druhou, budeme všichni v tomto domě přímo uprostřed ohniska střetu. Jenže takhle to nemohlo být. Aspoň ne dokud nebudu vědět, že je Hope v bezpečí.
„Nepotřebuješ něco?“ zaklepal David lehce na otevřené dveře mého pokoje.
„Ne, děkuju.“ odpověděla jsem s pohledem na spícího novorozence.
Stála jsem u postýlky, která byla pod oknem, když jsem si ho všimla v odrazu skla. Tiše za mnou přišel a nahlédl přes moje rameno na toho spícího andílka před námi.
„O Morganovi jsi nic neřekla, když za tebou přijel do porodnice.“ konstatoval tiše David. „Nebyl na tebe hnusný?“
„Ne.“ vzhlédla jsem a podívala se ven z okna na západ slunce, který obarvil moře do krvavě rudých a zlatavých tónů. „Řekl mi dost věcí, o kterých už nechci nikdy mluvit.“ odpověděla jsem a podvědomě si sáhla na flek pod uchem. „A taky mi bude chtít pomoct.“
„S čím?“ divil se David.
Otočila jsem se k němu z profilu a podívala se na něj přes rameno. „Aby pro mě získal víc času.“ odpověděla jsem. „I pro Hope, jestli…“ ztichla jsem, když se mi hned stáhl krk s přicházející úzkostí.
„Řekl ti, kdy za tebou přijede?“ zeptal se s nedůvěrou v hlase.
„Ne.“ zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči, abych schovala slzy. „Chci abys zítra jel do Forcalquier. Až bude Hope pokřtěná, ukončím to tady.“
„Liz, do ničeho se sama nepouštěj.“ otočil si mě k sobě čelem a já se na něj podívala. „Rozumíš?“ zdůraznil.
-----------------------------------------------------------------
Tu noc jsem nemohla spát. Když jsem měla Hope konečně sama pro sebe, nemohla jsem usnout jednak ze strachu, aby se jí něco nestalo, a taky mě pořád pronásledoval ten pocit, že tu někdo je. Morgan se tu mohl objevit kdykoliv, ale nevím, co by to mělo za význam takhle po půlnoci.
Vstala jsem pomalu z postele a šla se podívat na malou v postýlce. Rozsvítila jsem lampičku na stole, abych ji mohla sledovat aspoň v šeru vzdáleného světla. Byla dokonalá. Doteď jsem nechápala, jak jsem ji mohla donosit i přes to, co se s mým tělem děje. A při tom byla tak krásná, baculaté tvářičky, oči zavřené, prstíky lehce povolené… Opatrně jsem jí podala svůj ukazováček, a ona ho hned uchopila, i když dál pokojně spala.
„Lásko moje malá…“ zašeptala jsem a sklonila se k ní, abych jí dala pusu na čelíčko.
-----------------------------------------------------------------
Vyšla jsem ven v teniskách, teplácích, tričku a lehké koženkové bundě. I když byl přelom srpna a září, chladnější teploty z nocí se tu držely i po východu slunce, které teď ještě bylo za horizontem. V šeru jsem šla přes pláž směrem k vedlejšímu domu. A i když jsem o těch lidech věděla už dávno, ještě nikdy jsem tam nešla. Až teď.
Chtěla jsem vědět, jestli Morganovy řeči nebyly jen náhodné. I kdyby tu měl být jen Ingres se svými lidmi, chci ho vidět. Chci se ho zeptat, jestli mluvil s Jaredem, chci vědět, jestli mě hledá, nebo jestli už nade mnou náhodou nezlomil hůl.
Zaklepala jsem na zadní dveře domu, které vedly do otevřené zahrady u pláže, když se během chvilky otevřely. Byl to muž kolem čtyřicítky o něco menší než já, a zdálo se, že mě nerad viděl.
„Tady byste neměla být.“ řekl tiše francouzsky.
„Je tady pan Ingres?“ odpověděla jsem mu otázkou. „Jestli ano, musím s ním mluvit.“
Na chvilku váhal, ale pak mě pustil dovnitř.
Tři muži v civilním oblečení sledovali odposlech a kamery kolem mého domu. Jenže když mě pak uviděli, přestali se soustředit a odložili sluchátka na stoly s obrazovkami a veškerým sledovacím vybavením. Čím dřív to skončí, tím dřív se nebudu cítit jako ostře sledovaný zločinec. Faktem ale bylo, že mě sledovali kvůli Morganovi, ne kvůli tomu, že bych se mu nebyla schopná sama ubránit.
„Madame Del Rey.“ pozdravili mě.
Pak jsem uslyšela, jak jde někdo po schodech z patra k nám dolů. Byl to ten samý muž, který mě sem pustil, a taky Ingres, který vypadal, že se sotva probral ze spánku.
„Elizabeth? Co tu děláte?“ zeptal se Ingres vytýkavě.
Hlavou jsem pokynula k mužům, kteří se snažili dělat, že nás neposlouchají a dál se dívali na obrazovky. A tak mě detektiv zavedl do patra, kde měl „svůj“ pokoj, kde byla jen postel, kufr, židle a stůl. Zavřel za námi dveře a znovu se zeptal.
„Chci vědět, jestli je tady někde Jared.“ odpověděla jsem mu.
„Proč by tu byl? Ani bych mu to neradil.“ řekl hned, při čemž si založil ruce na zřetelně vypracovaném hrudníku.
„Tak jak o něm může něco vědět Morgan?“ zeptala jsem se naštvaně.
Na to detektiv reagoval jen povzdechnutím. Aha. Takže ho neudržel na jednom místě.
„Dělala jsem, co se dalo, aby sem nepřijel. Morgan ví úplně o všem, co se kolem mě šustne.“ řekla jsem naštvaně. „Nemůžu už takhle dál. Jakmile proběhne křest mojí dcery, s Morganem to ukončím.“
„Elizabeth, už kvůli vaší dceři, byste se neměla do ničeho pouštět sama…“ odmlčel se a pak znovu otevřel dveře.
Šla jsem za ním na chodbu, kde na opačné straně patra přišel k dalšímu pokoji a opatrně otočil klikou. Nahlédla jsem do pokoje, kde zatemňovací závěsy bránily vycházejícímu slunci, aby prosvítilo místnost. Ale to nestačilo k tomu, abych nerozeznala muže, který spal v provizorně zařízeném pokoji, jako byl ten detektivův.
Jared spal na posteli s rozcuchanými vlasy, pod peřinou stočený do klubíčka. Musel mít těžkou noc, dokonce i ve spánku vypadal utrápeně. A mě z toho naběhly slzy do očí. Tak dlouho jsem ho neviděla…
„Promyslete si, co chcete dělat.“ zašeptal Ingres.
Podívala jsem se na detektiva a potichu zavřela dveře od pokoje, ve kterém Jared spal.
„Řeknu vám můj plán.“ řekla jsem tiše, aby mě náhodou Jared za zavřenými dveřmi nezaslechl.
Zdravím všechny čtenáře! Po delší odmlce přidávám nový díl. Není to tím, že bych neměla inspiraci, ale odmlka byla proto, že zkrátka nebyl čas na psaní. Na vysoké se mi, zatím, daří dobře, a není nic, co by mě tam nebavilo 
Snad budete trpěliví, než přidám něco dalšího. Mám vás moc ráda 
Starlight
2025 ©