Jakmile Ingres pochopil, že není dobré Liz podceňovat, začal svolávat svůj tým k tomu, aby se připravili na cestu do Francie.
Trval jsem na tom, že musím jet taky. Nehledě na to, jestli budu pro detektiva přítěží nebo ne, nemohl mě v tom nijak zastavit. Jakmile jsem přijel domů do Silver Lake a začal si balit věci na cestu, hlavou mi vrtal jeden problém.
A ten se týkal letadla. Jak vím, Morgan si uměl vystopovat každého, a nebyl by tím pádem pro něj problém zjistit, že jsem nasedl do letadla, které letí do Francie. Ale když to bude soukromý let? Možná to bude ještě víc nápadnější, a nebo ne.
Zvedl jsem telefon a zavolal Michaelovi. Ten mě hned z první stihl překvapit.
„Kde jsi celou dobu? Snažil jsem se ti dovolat už před několika hodinami.“ vytkl mi.
Mrkl jsem na záznamník a všiml si toho nápadného světýlka, které ohlašovalo nevyzvednutou zprávu.
„Byl jsem mimo. Stalo se něco?“ odpověděl jsem.
„Ano, budeme slavit. Emily porodila!“
Ten jeho radostí přeplněný hlas, mi nahnal strach. Ne, že bych neměl z novopečených rodičů radost… Ale já sám jsem nevěděl, kdy má Liz termín. Nevěděl to nikdo, a doktorka Howardová držela lékařské tajemství víc než dobře.
Chtěl jsem Michaelovi blahopřát, a bylo na místě, abych aspoň poslal nějaký dárek a květiny pro Emily… Ale neměl jsem čas. Leda to svěřit někomu jinému.
„Jsi tam, Jarede?“ dožadoval se Michael.
„Jo,jo jsem.“ probral jsem se z myšlenek. „Moc rád bych se zastavil, ale…“ ztichl jsem.
„Ale?“ zeptal se. „Nějaký problém? Něco s Liz?“
„Potřebuju letadlo.“ řekl jsem na rovinu.
----------------------------------------------------------------
Jeho první odpověď byla ne. Věděl moc dobře, že chci jet za Liz, a chápal mě ve všech ohledech. Ale jeho postoj se ještě víc obrnil, když jsem mu řekl o detektivovi a jeho lidech. Řekl mi, že už tím pádem vůbec nechápe, proč tam chci jet, když to můžu nechat na zkušených vyšetřovatelích, kteří pro Ingrese pracují. A i když jsem věděl, že mě Morgan bude chtít zabít, jen co se k Elizabeth přiblížím, musel jsem ji zkrátka a dobře vidět. Přesvědčit se, že je v pořádku.
Nakonec jsem mu pohrozil, že když mi nezprostředkuje to letadlo, tak si ho seženu někde jinde. Tak mi odpověděl, že ať si klidně hledám.
O to větší překvapení pak bylo na letišti, když nás personál dovedl k soukromému tryskáči s logem Sony. Detektiv nám obstaral letenky na falešná jména na normální let do Francie, protože víc v tak krátkém čase udělat nemohl. Ale jakmile jsme uviděli ten tryskáč a já dostal do ruky dopis se vzkazem psaným Michaelovým rukopisem, nebylo co vysvětlovat.
Sedl jsem do velkého koženého sedadla uvnitř toho luxusního soukromého letadla a hned otevřel dopis.
„Nejsem nijak rád, že jsem ti to letadlo nakonec domluvil. Ale jestli jsem mohl i takhle minimálně pomoct, musel jsem to udělat. Dávej na sebe pozor, a přivez Liz v pořádku domů. Budeme na vás čekat.“
Tolik k Michaelovému vzkazu.
------------------------------------------------------
------------------------------------------------------
Když jsme po několika hodinách letu konečně dorazili na místo, zjistil jsem, že jsme v Marseille. A když jsme jeli směrem na jih, kde měla Liz pronajatý dům, detektiv tlumočil od francouzského agenta, co se od posledního hlášení událo. Prý nic nového. Za Liz zase přišla ta neznámá Audrey. Podle některých vyšetřovatelů, kteří hlídali dění okolo domu, si byla Elizabeth s Audrey nápadně podobná, což jsem moc nechápal. Dál tam prý vznikl nějaký konflikt právě mezi tou neznámou dívkou a Davidem Vairem.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
Ingres, který byl ve francouzštině překvapivě víc obratný než já, ze zeptal agenta, který nás vezl po hlavní silnici směrem do Carry-le-Rouet. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl jeho malý úsměv, a pak něco povykládal. Zachytil jsem jen slovo – baiser. Polibek.
„Říká, že se Audrey začala hádat s Davidem na zahradě za domem. Prý to vyústilo v několik vášnivých polibků, jak kolega popsal.“
Typický David. Nebyl by to on, aby se na něj nenalepila nějaká žena. Pak ale ten frantík něco dodal a zmínil i Liz.
„A pak jim to Elizabeth přerušila. Podle všeho poslala tu dívku pryč.“
Přemýšlel jsem, kdo ta Audrey mohla být. Kdyby měla být ošetřovatelka, bylo by rozumné, kdyby byla u Liz ve dne v noci, jestli je Liz skuteně tak vážně nemocná. Ale zdá se, že Audrey musela být spíš známou osobou buď to právě pro Liz, nebo Davida. A jestli se tam něco špatného stalo, tak bylo pro Liz dost jednoduché aby tu dívku poslala pryč. Což znamenalo, že pro ni nebude nějak opravdu důležitá.
Detektiv mi podal malou mapku okolí Provence. Ukázal mi, kam jedeme, místo kde Liz bydlí. Když jsem se ale zaměřil na severní část, uviděl jsem známý název jednoho městečka.
„Jak daleko je Forcalquier od Carry-leRouet?“ zeptal jsem se.
„Une heure.“ odpověděl agent.
Hodinu. Začínal jsem si myslet, že Liz si Carry-le-Rouet nevybrala náhodně. Měla to dost blízko pro lékařskou pomoc i kdyby při nejhorším do Marseille, a pak hodinu od kláštera a sirotčince ve Forcalquier. Přemýšlel jsem, proč se vrátila sem do Provence. Jestli měla v plánu ten klášter, nebo třeba sirotčinec?
Francouzovi zašramotila vysílačka, kterou měl napojenou na rádio. Vzal ji do pravé ruky a ohlásil se. Podle naléhavosti toho cizího hlasu se muselo stát něco neočekávaného.
„Co se děje?“ dožadoval jsem se po Ingresovi.
„Před dům přijelo nějaké nemocniční auto, nastoupila do něj Elizabeth spolu s Claire Parkerovou a Davidem Vairem.“
Ingres si pak vzal vysílačku a zeptal se ještě na pár věcí. Pak rozdal pokyny.
„Řekl jsem, ať jedna skupina sleduje auto, druhá ať zůstane před domem. My zatím pokračujeme dál na místo bydliště, dokud nedostaneme přesnější hlášení.“
„Kolik skupin normálně hlídá dům?“ zeptal jsem se detektiva.
„Dvě auta po čtyřech lidech. Jedno je kousek od domu, druhé stojí o něco dál ale na druhé straně ulice. Agenti se mění jen jednou za den, každé auto v jiný čas. Zbytek vyšetřovatelů je v domě o číslo dál na protější straně.“
„A tam jich je kolik?“ chtěl jsem vědět.
„Asi deset. Všichni připraveni na zásah, kdyby se objevil Morgan.“
„Zatím se nikdo podezřelý nemotal kolem domu?“ zeptal jsem se kontrolně.
Nechtělo se mi věřit, že by Morgan za tu dobu ani jednou neviděl Elizabeth.
„Víme, že jednou za den u domu zpomalí auto, pokaždé jiná značka i barva, ale řidiči se střídají jen čtyři. Poslal jsem párkrát jednu hlídku, ať je sledují. Vždycky se to auto vrátilo do půjčovny v Marseille. Tam ale řidiče vyzvedne černé Audi, které parkuje několik ulic od domu Elizabeth. Nemáme informace, kolik lidí v tom domě je, ale Benedict Morgan se tam neobjevil. Je jisté, že ti lidé s ním jsou ve spojení, ale on sám bude někde jinde.“
„A co můžou vidět, když jenom zpomalí? Nikdy se to auto nezastavilo před Liziným domem? Nikdo tam na nikoho nečekal?“
„Ne.“ odpověděl Ingres.
Z vysílačky se ozval jiný hlas, než předtím. A hned na to ozval ten první hlas. Ingres hned překládal.
„Auto zapnulo sirény, projíždí městem hodně rychle, nejspíš jedou do nemocnice.“
„Liz začala rodit?!“ vyhrkl jsem.
„Podle všeho měli na spěch.“ Dodal Ingres. „Jedna hlídka si všimla, že z horního okna zmizel květináč s bílou květinou. Nejspíš to má být znamení pro Morganovy lidi.“
„A kdo sundal tu kytku?“ zeptal jsem se nervózně. „Řekněte mu, ať změní směr, musíme jet za Liz!“
Začínal jsem panikařit, ale Ingres na to nijak nereagoval. Jeli jsme dál na jih, a já nevěděl, co se děje s Elizabeth, jestli opravdu rodí, nebo jestli se jí něco stalo. A taky jsem chtěl vědět, kdo donášel Morganovi. David nebo Claire. Jeden z nich… Nebo Liz sama dala tohle znamení.
„Proboha, dělejte něco!“ zvýšil jsem hlas. „Musíme jet za Liz!“
„Nemůžeme Jarede. Jestli někdo dal Morganovi vědět, že Elizabeth je pryč, už teď bude na cestě za ní. A jak víme Morgan nikdy nic nenechá náhodě. Zastřelil by vás i před vaší manželkou, a to nikdo nechce.“
---------------------------------------------------------
Přijeli jsme do Carry-le-Rouet. Agent nás zavezl do domu, který byl kousek od domu, ze kterého Liz před nějakou dobou odjela. Uvnitř bylo opravdu několik chlapů. Byli oblečení v civilu, pár z nich jedlo koupené sendviče a ostatní kontrolovali dění kolem domu díky pár skrytým kamerám, a dál taky probíhala komunikace se týmem, který sledoval auto.
Agent, který nás přivezl, představil Ingrese i mě celému týmu tady v domě. Zbytek Ingresových lidí bude rozmístěn jak tady uvnitř, tak i mezi ostatní do aut a „náhodné chodce“. Ať teď, když jsem viděl připravené zbraně všude po místnostech i sledovací zařízení, jsem si uvědomil, že Morgan nebude snadným terčem ani náhodou. Musel toho napáchat mnohem víc, než bych si uměl představit.
„Elizabeth je v nemocnici Centre Hospitalier de Martigues.“ řekl s přízvukem jeden z vyšetřovatelů.
„Snažíme se zjistit, o co se děje. Dva muži z naší hlídky zůstali v autě, dva šli do nemocnice, aby našli pana Vaira s paní Parkerovou.“ dodal Ingres.
Opět zašramotila vysílačka agenta řidiče, který stál mezi kuchyní a obývákem, kde jsem byl já s Igresem a pár dalšími lidmi. Agent něco rychle řekl a kývl na Ingrese.
„Co je?“ zeptal jsem se ho nervózně. Měl jsem o Elizabeth strach, nikdo nevěděl, co se děje.
„Benedict Morgan vysedl z velkého černého Range Roveru před budovou, následovali ho jeho dva bodyguardi. Šli do nemocnice.“
A bylo to tady. Teď to všechno začne…
2024 ©