76.díl - Not today

Napsal Starlight (») 7. 9. 2016 v kategorii 1989 - III.část, přečteno: 991×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinedavid_18.jpg

Další díl z pohledu Davida...


Když už jsme tady trávili několik týdnů po sobě, bylo mi jasné, že za chvíli mi to vleze na mozek. Ale jakmile už to bylo víc, jak dva měsíce, začínal jsem propadat jakési potřebě vypadnout odsud pryč. Protože tahle potřeba se pomalu ale jistě měnila v paranoidní myšlenky.

I když jsem věděl o Ingresových lidech, a snažil se je ignorovat za mými zády, postupně jsem přestával věřit, že nám vůbec můžou nějak pomoct. Byli jako stín. Jdou s vámi úplně všude, ale nic neřeknou. Jsou nenápadní, a přesto je za sebou cítíte. Víte o jejich pohybu, a jejich přítomnosti.

Jediný, kdo z nich nevyšiloval, byla Liz. Ta je vypustila z hlavy poměrně rychle, jen co se objevilo první kolísání jejího zdraví. A čím víc se blížil termín porodu, o to víc byla nezvladatelná.

Dům, který si pronajala, a který ze začátku měla tak ráda, zanedlouho načala nazývat karanténou. Málokdy mohla jít s námi do nedalekého města, aby ji náhodou někdo nepoznal. V jejím stavu to ani nebylo nijak přijatelné, aby bez komplikací zvládla cestu. Čím víc v ní dítě rostlo, tím víc byla ona neklidnější a slabší.

Spala několikrát za den. Měla lehký spánek, který jí byl hodně cizí. Častěji byla víc unavená než odpočatá, a podle toho měla i takovou náladu. Claire se rozhodla to všechno sledovat s rozumným odstupem. Já jsem se rozhodl to všechno snášet jenom abych se nemusel soustředit na to, že jsme pod drobnohledem. A Lizina sestra? Audrey se snažila častými návštěvami dohnat to, co ztratila během těch několika let, kdy Elizabeth žila s Jaredem v Kalifornii.

Nenápadným pozorováním jsem zjistil, že ty dvě jsou si dost podobné. Nejen fyzicky, ale i co se povah týká. Obě byly stejné pohodářky, uměly dobře provokovat, projevovat o něco zájem, a jistý temperament se u Audrey taky neztratil.
----------------------------------------------------------- 

Lp-player

Ours a love I held tightly
Feeling the rapture grow
Like a flame burning brightly
But when she left gone was the glow of

 Blue Velvet
But in my heart there'll always be

Sešel jsem dolů do přízemí, kde v obývacím pokoji byla Audrey. Seděla na sedačce, nohy skrčené pod sebou, v rukou měla nějaký starý foťák a poslouchala písničky, které nahrála její sestra. A jak jsme všichni věděli, Liz neměla ráda, když si Audrey pouštěla její písničky tak často. Byla totiž schopná si je pouštět pokaždé, když přišla na návštěvu. Proto si teď pouštěla Blue Velvet tak tiše.

Jakmile si mě všimla, pousmála a ovladačem hudbu ještě víc ztišila.

„Já to na tebe neprásknu.“ ujistil jsem ji, když jsem prošel kolem.

Šel jsem do kuchyně, vytáhl jsem si z lednice láhev s vodou a napil se. Léto tady na jihu Francie bylo děsné, a noci nebyly o nic lepší. Horko v jednom kuse. Jediné, co trochu pomáhalo, bylo že tento pozemek byl hned u vody, takže občasné mořské osvěžení vyhovovalo.

„Liz už spí?“ zeptala se Audrey, když si přisedla na bar.

„Jo.“ vrátil jsem láhev do lednice a pak si vzal z mísy na baru jablko. „Dneska se jí zase celý den motala hlava.“

Chápavě pokývala hlavou a povzdechla si. „Když vynechám pár věcí, tak vypadá jako ta nejhezčí nastávající maminka, co jsem kdy viděla.“ pousmála se. „Nemůžu se dočkat, až toho prcka uvidím.“

Kousl jsem si do jablka a opět jsem začal přemýšlet nad tím, co se bude dít, až se to dítě narodí. Jestli Ingres dokáže Morgana zastavit? Co když to dítě bude stejně nemocné jako Liz? Objeví tu někdy Jared? Protože já vím moc dobře, že jeho tvrdohlavost v tomto případě bude bez hranic. Vsadil bych se, že určitě ví, o co tady jde.

„Těšíš se? Až Liz porodí?“ zeptala se mě Audey, čímž mě vytrhla z toku myšlenek.

Audrey_2

Podíval jsem se na ni, a uviděl v její tváři nadšení, které se bilo s obavami v jejích očích. Musel jsem ji aspoň trochu uklidnit, i když moc dobře věděla, že po narození dítěte se Lizin stav může zhoršit.

„Ano.“ odpověděl jsem a znovu si ukousl jablka. „Samozřejmě.“ zahuhlal jsem s plnou pusou.

„Nevypadáš tak.“ usmála se a zvedla foťák ve svých rukou.

Chtěla mě vyfotit. Ne, tohle ne. I když se mi líbila její hravost a zápal pro focení, teď jsem na to neměl náladu. Sotva si nastavila objektiv, zakryl jsem ho svou volnou dlaní. Podívala se na mě překvapeně i dotčeně zároveň.

„Dneska ne, Audrey.“ řekl jsem sklesle.

Obešel jsem bar a zamířil ven do tmy srpnové noci. Světlo nad dveřmi svítilo na chodník který vedl dozadu na pláž, která byla pod mírným svahem. Rychle jsem dojedl jablko a malý ohryzek jsem zahodil daleko do keřů, které rostly na hranici suché trávy a písčitého povrchu na pláži. Slyšel jsem, jak jde za mnou. A nevěděl jsem, co dělat.

„Co je s tebou?“ postavila se ke mně a hleděla na mě zpříma.

A já zůstal stát vůči ní z profilu. „Nic.“ odsekl jsem a díval se do tmy.

Dokonce ani dneska nebyly vidět hvězdy. Bylo zataženo, a jediná záře šla z majáku, který byl kousek od přístavu vzdáleného několik kilometrů odsud.

„Jsi podrážděný.“ obvinila mě. „Co zase dneska Liz dělala, že jsi takový celý den?“

„Nic neudělala, a vzhledem k jejímu stavu na to má právo.“ odpověděl jsem.

„Ano, ale i tak umí být někdy bezohledná, nebo ne?“ chtěla vědět.

O co jí jde? Zamračil jsem se nad její otázkou. „Jenom k lidem, kteří si to zaslouží.“ bránil jsem její starší sestru.

„Tak co se stalo?“ dožadovala se.

„Nic!“ otočil jsem se k ní, aby to už plně pochopila.

A myslím, že už jí došlo, že nemám náladu si hrát na terapeuta a pacienta. Měl jsem nervy na dranc, a o Liz jsem se taky nechtěl bavit.

„Co chceš slyšet? Že všechno bude fajn, až se děcko narodí?“ vychrlil jsem na ni naštvaně a snažil se pak zklidnit. „Nic nebude fajn, Audrey.“ sklonil jsem hlavu a na chvilku zavřel oči.

„Tak proč to dělat ještě horší, když budeš takhle zuřit?“ zeptala se opatrně.

Nevěděl jsem, co jí ještě mám říct. Nechtěl jsem mluvit, nechtěl jsem přemýšlet. A poslat ji pryč jsem taky nemohl. Takhle se k ženám nechovám.

„Já si to snažím s Liz užít, dokud je schopná ještě něco vydržet.“ vysvětlila o poznání tišším hlasem.

Bylo vidět, že jsem jí hodně srazil náladu. Ale sama si koledovala, i když moje odtažitost mě samotného taky dost překvapila. Na Elizabeth totiž dost lpěla, protože ona byla jediná, koho měla. Nikdy své rodiče neviděla, jak Audrey, tak Liz. Nebylo tady co vyčítat. Bylo to pochopitelné. A připomínat jí, že se blíží nevyhnutelný závěr toho všeho… Bože, jsem pěkný idiot!

„Omlouvám se.“ podíval jsem se na ni.

„Ty jsi s tím smířený, co?“ zeptala se kousavě.

Aha, podívejme. Její sarkasmus byl nejspíš její obranným útokem.

„Jak může být člověk smířený s něčím takovým?“ zeptal jsem se opět naštvaně.

„Ty o tom víš podstatně déle, než já.“ řekla téměř vyčítavě. „Měl jsi víc času přijmout ten fakt, co se s Liz děje, ale já ne.“

Viděl jsem, jak jí slzy pomalu zaplňovaly oči. Byla zranitelnější, než by člověk mohl čekat.

„Přestaň se už kvůli ní chovat jako debil, Dave. Ty jsi ten poslední, který by tu měl mít otrávený výraz. Ona na tebe spoléhá nejvíc, a ty to víš, tak už toho nech.“ vychrlila na mě naštvaně.

Otočila se a dala se k odchodu. Doběhl jsem ji uprostřed chodníku na zahradě. Vzal jsem ji za paži, abych ji zastavil, ale hned se mi naštvaně vytrhla.

„Omlouvám se, fakt mě to mrzí.“ řekl jsem, jak nejvíc upřímně jsem mohl.

„Už zmlkni, Davide.“ odsekla naštvaně.

Chtěla pokračovat dál, ale já ji opět zastavil tím, že jsem ji vzal za paži. Když se i tentokrát nechtěla dát, a věnovala mi pěkně zraněný a zároveň naštvaný pohled… Najednou jsem nevěděl, co říct. Co dělat…

Vzal jsem její tvář do dlaní, a její výraz povolil. Měl jsem před sebou zraněnou laň. Jemně jsem jí zvedl bradu podvědomě jí zašeptal do rtů.

„Odpusť mi to.“

Pak jsem se pomalu ponořil do její čekajících rtů. Její dech se zrychlil, a já ucítil lehký svěží parfém. Jako bych si lehl do směsi květů různých růží. Jednou rukou jsem jí opatrně vjel do dlouhých medových vlasů, a druhou přejel od líčka dolů na krk. Cítil jsem její tep pod prsty, její rty na svých, i jazyk, kterým mě stydlivě ochutnávala.

V hlavě jsem měl totální zmatek. Jedna myšlenka na mě vztekle ječela, ať hned přestanu, že je to Lizina sestra. A druhá myšlenka zase našeptávala, abych nepřestával, dokud to ona sama neutne.

Naráz zhaslo venkovní světlo. Hned jsem se od Audrey odtrhl a ohlédl jsem se. V domě byla totální tma, dveře na zahradu ale zůstaly stále otevřené. A z ulice byl slyšet motor auta, které zastavilo před domem. Instinktivně jsem vzal Audrey pevně za ruku a snažil se přijít na to, co se děje. Je tu Morgan? Přišel si pro Liz? Co mám dělat?

Otázek se mi v hlavě vyrojilo hned několik najednou, a já nevěděl, co dělat dřív. Jestli schovat někde Audrey, a pak jí zkontrolovat Liz, nebo hned vběhnout do domu a zjistit, co se děje.

„Taxík čeká před domem, Audrey.“ ozval se ze tmy od dveří Lizin hlas.

Pak vyšla ven v dlouhé noční košili a s tmavou košilí, kterou měla přehozenou přes ramena. V té tmě jsem sotva rozpoznal její postavu, ale díky bílé košili na spaní jsem odhadl její velké těhotenské břicho i rychlou chůzi, kterou se k nám blížila.

Audrey pustila mou ruku a beze slova šla do domu. Vzala si foťák, což bylo to jediné, co si dneska sem přinesla, a pak už jsme jen vzdáleně slyšeli, jak odešla hlavními dveřmi.

Věděl jsem, že jsem v pěkném průseru, protože jsem nepochyboval, že nás Liz sledovala. Nebo aspoň viděla dost na to, aby včas přijel taxi pro Audrey. Zkrátka, neodvážil jsem se něco říct.

Liz_18

Elizabeth se otočila a šla zpátky do domu. Jak odcházela, slyšel jsem, jak taxík odjel. V obýváku se rozsvítilo a já šel dovnitř. Liz vypnula přehrávač a schovala LP desku. Hned jak ji zařadila mezi ostatní, pomalu se narovnala a dlaně si položila na břicho. Soudě podle jejího lehce zamračeného výrazu jí pořád nebylo dobře, když se jí celý den motala hlava.

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptala se potichu.

Podívala se na mě s naprosto chladným pohledem. A já jen stál na místě, zašátral jsem za sebou rukou, abych mohl zavřít posuvné dveře vedoucí do zahrady. Liz za mnou pomalu přišla a měřila si mě pohledem. Věděl jsem moc dobře, že jsem v háji.

Otevřela pusu, jako by chtěla něco říct, ale pak ji zavřela a rty stáhla přísně k sobě. Její pravačka se vymrštila nahoru a dlaní mě udeřila po tváři. Zapotácel jsem se a cítil štiplavou bolest na levém líčku. Ježíši, ta umí dávat rány. Vydýchal jsem to a podíval se na ni. I když zatím nic neříkala, věděl jsem, že uvnitř byla vzteky bez sebe. A byla stejně krásná jako její mladší sestra, když se naštve.

Ukázala na mě výhružně prstem a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, protože kdyby chtěla, vrazila by mi ještě jednu facku.

„Audrey plést hlavu nebudeš.“ řekla tiše ale přísně.

„O nic nešlo. Neplánoval jsem to.“ vysvětlil jsem.

„S tebou nikdy o nic nejde!“ zařvala na mě při čemž jí na čele naběhla žíla.

Takový obrat jsem nečekal. V jednu chvíli tiše vyhrožuje, a za vteřinu nabral její hlas na takové intenzitě, že jsem nevycházel z údivu. Rozhodně to její řvaní splnilo účel. Vmetla mi do tváře moje četné známosti na jednu noc, které jsem dávno nechal za sebou v pomyslném boxu s názvem Minulost. Dávno jsem na ně zapomněl, ale Liz rozhodně ne, už kvůli Audrey.

„Nech ji být. Rozumíš?“

Řekla s výrazem, jako by byla schopná mě ve vteřině zabít. Spustila svou výhružnou pravačku podél těla, otočila se a šla ke schodům. Jakmile se změnilo držení Liziného těla, poznal jsem, že ji něco překvapilo.

Byla to Claire, seděla na schodech a její bledá tvář v tom šeru na schodišti byla nepřehlédnutelná. Elizabeth se na okamžik zastavila, jakmile ji uviděla. Pak pokračovala po schodech nahoru do své ložnice.

Claire se po chvilce zvedla, a šla za mnou. Byla překvapená i naštvaná.

„Cos udělal?“ ptala se tiše, aby nás Liz neslyšela.

„Líbal jsem Audrey.“ odpověděl jsem skoro šeptem.

„Ty ses zbláznil!“ zvýšila hlas, ale pořád se snažila být potichu. „Víš, co pro Liz znamená. Nemůžeš ji tahat do postele.“

„Jen jsme se líbali. Nečekal jsem to, ani ona.“ bránil jsem se.

„Ale věděl jsi, že Liz bude vyvádět. Co sis myslel, že děláš?“ šílela Claire. „Málem ji z toho kleplo! Nemůže se rozčilovat.“

„Já vím!“ prohrábl jsem si nervózně vlasy.

A pak to přišlo. Z patra se k nám dones vystrašený hlas.

„Claire!“ zavolala Elizabeth.

Oba jsme se bez přemýšlení vydali na schody, odkud jí Claire odpověděla.

„Co se děje?“ zavolala.

„Asi mi začaly kontrakce.“ odpověděla Liz ze své ložnice.

Claire se na mě otočila, a i když byla o schod výš, viděl jsem, jak se jí rozšířily zorničky. Byla v šoku. A já taky. Oba jsme věděli, že jakmile se to dítě narodí, všechno nabere hodně rychlý spád.

Claire_19


Kdo by si chtěl poslechnout, dám sem odkaz na Blue Velvet smile V jejím podání mám tu písničku strašně ráda smile i když je to reklama na H&M... 

https://www.youtube.com/watch?v=BwCitgDib-g

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a deset