Tentokrát se o vyprávění podělí Jared s Claire...
Když mi Michael ukázal dopis, který David Vaire napsal Emily, mohl jsem si předběžně vyhlédnout místa, kde by mohla Elizabeth být.
Nebyla tady doma v Silver Lake od února. Teď byl začátek června, a mě to přišlo, jako by tu nebyla několik let. Dům byl bez ní prázdný. Předměty, které mi ji připomínaly každý den, mi už nic nového připomenout nemohly. A teď jsem byl o krok blíž k tomu, abych ji našel.
Fotky, které jsem měl od novinářky Joely, byly z nějakého gala večeru, který pořádala nadace pro sirotčince ve Francii. Bylo tedy jasné, že Elizabeth i po tak dlouhé době pořád záleží na sirotčinci, ve kterém vyrůstala. Mohl jsem se tak zaměřit na Forcalquier. Tohle město by pro mě bylo snazší prohledat, než kdybych se měl vydat do Paříže. V tom případě bych uměl pátrat jen na jediném místě, a to byl Montmartre, a okolí Le Chat Noir.
Zíral jsem na fotky mojí těhotné manželky, a lámal si hlavu nad tím, jak bych ji mohl najít. Zíral jsem na ně každou chvíli, stával se ze mě beznadějný případ. Vyhrabal jsem někde staré mapky okolí Montmartru a vzpomínal na to, kde se Liz pohybovala tehdy jako mladé děvče. Mohl jsem si jen domýšlet, kde by teď mohla být, ale neměl jsem tak čistou a jasnou stopu, abych se za ní mohl vydat na jistotu.
Vedle mě na barovém stole začal zvonit telefon. Natáhl jsem se pro něj a přijal hovor.
„Ano?“ ozval jsem se.
„Čau, potřebuju se tě na něco zeptat.“ ozval se z telefonu můj bratr Shannon. „Říká ti něco jméno Ingres?“
Jo, to už jsem někde slyšel. Rychle jsem se snažil vzpomenout, kdo to je.
„Slyšel jsem to jméno, ale nemůžu si vybavit…“ řekl jsem sotva půlku věty, než mě přerušil.
„Je to detektiv.“ uťal mě Shannon. „Přišel za mnou, když jsem byl s chlapama v jednom bistru na pláži v Santa Barbaře. Ptal se mě na Liz.“
Nevím, proč, ale instinktivně jsem se otočil k francouzským oknům, které byly i s dveřmi nasměrované k zahradě. Jako kdybych tam podvědomě někoho hledal. Někoho nevítaného.
„Co chtěl vědět?“ zeptal jsem se ho hned.
„Kdy jsem ji naposledy viděl. Jestli jsi s ní neměl v poslední době nějaké problémy, jestli jste se nehádali nebo tak něco. A co vím o Morganovi.“
„A kdy za tebou přišel?“ zeptal jsem se a náhle jsem slyšel pípání domovního zvonku.
Přišel jsem do chodby a uviděl na telecomu červené světýlko, které ukazovalo, že někdo před domem zvonil.
„Včera. Říkal jsem si, jestli jsem mu neřekl něco špatného, tak jsem chtěl, abys o tom věděl.“ odpověděl Shannon a já se šel podívat do ložnice, kde z okna bylo částečně vidět před dům i přes vysoké túje. „Řekl jsem, že nic moc nevím. Že Elizabeth byla v pohodě, a co se jí stalo to v hotelu, tak jsem ji od té doby nevěděl.“
V tu chvíli jsem viděl detektiva Ingrese, jak trpělivě čeká před brankou a rozhlíží se po ulici. „Ještě ti zavolám. Už je tady.“
------------------------------------------------------------------
------------------------------------------------------------------
Motor mého černého mazla, jak mu Elizabeth říkala, burácel pod kapotou mého Ferrari, když jsem opět jel směrem na Santa Barbaru po dálnici. Měl jsem namířené znovu do Santa Ynez Valey, do Neverlandu. A tentokrát dostanu, co chci. Jednou pro vždy.
Přejížděl jsem z jednoho pruhu do druhého, míjel jsem auta velkou rychlostí, a i přes myšlenky, které byly někde jinde, jsem si ještě stíhal hlídat rychlost, aby mě někde nechytili na radaru. V hlavě jsem si opakoval rozhovor z dnešního dopoledne, kdy jsem přišel za detektivem Ingresem ven před můj dům. Zpovídal mě úplně přesně jako bráchu Shannona. A bylo to pak ještě horší.
Ptal jsem se mě na Davida Vaira, Liziného manažera, i Claire, na našeho syna Jamieho. A pak se ptal i na jednu dívku, kterou jsem vůbec neznal. Prý toho má s Liz hodně společného. A jmenuje se Audrey…
------------------------------------------------------------------
„Lituji, je ve studiu v Los Angeles.“
Odpověděl šéf ostrahy na můj dotaz, jestli je Michael doma.
„A slečna Emily? Emily Charltonová je tu?“ zeptal jsem se té plechové věci, přes kterou jsem komunikoval s ostrahou.
To už se velká kovová brána otevřela, a já mohl jet dál po pozemku tohoto několika hektarového fantasy blázince, který Michael tak zkrášloval.
Jakmile jsem přijel k hlavní rezidenci, Emily už mě čekala venku v teplácích, tričku a lehkém župánku. Bylo vidět, že nikoho dneska nečekala. Spíš vypadala rozespale i podle rozcuchaných vlasů.
„Ahoj. Děje se něco?“ pozdravila mě, když jsem vysedl z auta.
„Musím s tebou něco probrat.“ řekl jsem vážně.
------------------------------------------------------------------
Odmítl jsem pohoštění a poprosil ji, abychom šli někam, kde nás nikdo nebude rušit.
„Touhle dobou tu nikdo z hospodyněk nechodí. Zvlášť, když všichni ví, že potřebuju odpočívat.“
Odpověděla a zavedla mě do Mikovy pracovny v patře. Když už jsem tohle místo označil za fantasy blázinec, tak tahle pracovna byla přemrštěným dílem. Mohutný stůl a spousta rádoby uměleckých předmětů kolem působily ne zrovna klidným dojmem. Jak já jsem měl rád jednoduchost.
Na Emily bylo vidět, že si zvykla přehlížet tu veškerou výzdobu a šla se posadit do polstrovaného křesla sedací soupravy, která byla srdcem pracovny.
„Tak povídej.“ posadila se a položila si ruce na vypouklé těhotenské břicho.
Přešel jsem k druhému křeslu a ruce si opřel o opěrku. Připadal jsem si jako dravec, který z koruny vysokého stromu odhaduje čas, kdy zaútočí na svou oběť.
„Víš o tom dopise?“ začal jsem.
„O kterém?“ zeptala se Em ještě pořád s rozespalýma bledě modrýma očima.
„Ten, který ti před dvěma týdny poslal David Vaire.“ řekl jsem a počkal si na její reakci. Hned zpozorněla. „Poslal ti ho z Francie.“
„Nic mi nepřišlo.“ bránila se.
„Potom ho Michael schoval. Stejně jako jsi ty schovala ten první dopis.“ odtušil jsem a potlačil jsem nutkání sevřít pěsti.
„A co bylo v tom dopise?“ dožadovala se hned a narovnala se v křesle. V jejím výrazu bylo mnoho starostí.
„Nic konkrétního. Jen, že se snaží Liz pomoct jak jen to jde. A právě kvůli tomu, že Liz netuší, že nějaký takový dopis existuje, tak nic podrobnějšího nenapsal.“ Obešel jsem křeslo a šel blíž k Emily. „Protože Elizabeth nám chce říct všechno sama, až bude vhodná doba.“ Klekl jsem si k jejím nohám a prosil ji pohledem. „Teď bys mi mohla říct, to ti tehdy napsala.“
Dlouho se dívala do mých očí a pak sklonila hlavu. Odmítala mluvit.
„Slíbila jsem jí, že nic neřeknu.“ řekla tiše.
„David napsal, že kdyby se cokoliv změnilo, že nám dá okamžitě vědět.“ řekl jsem naléhavě. „Já vím, že Liz je ve vážném stavu. Řekla mi to doktorka Howardová.“
Emily se na mě podívala se slzavýma očima, prosila mě, abych toho nechal. „Nejde to.“
A pak stačil jeden pohyb. Jednou rukou si pohladila břicho, které bylo mezi námi. To místo, kde rostla a žila nevinnost sama, pod srdcem matky, která byla schopna unést i to nejbolestivější břemeno mlčení… A vzpomínka, že kdyby se nic z toho všeho nestalo, mohl bych teď jako Michael Emily opatrovat doma Elizabeth, která taky čeká dítě s bůhví s kým… To gesto, to pohlazení dlaně, jako kdyby přímo hladila to nenarozené dítě, to ve mně vyvolalo neskutečný vztek, protože mě držela od vlastní ženy. Mlčení, které Emily pořád dodržovala, to mlčení mě dělilo na tisíce mil daleko od Elizabeth. Už jsem nechtěl respektovat nic a nikoho.
Přestal jsem se ovládat.
„Ten dopis od Liz ještě máš?“ zeptal jsem se po dlouhém tichu.
„Ne.“ odpověděla.
Ta jednoslovná odpověď sice mohla znít věrohodně, a ve vteřině na to se v jejích očích objevil nenápadný strach. A to mi bohatě stačilo.
Vzal jsem ji za ruku, kterou měla na břiše, a pomalu jsem vstal.
„Emily…“ oslovil jsem ji něžně a pomalu jsem zesiloval sevření svých dlaní okolo jejího zápěstí. „Ty jsi jediná, kdo mě drží od Elizabeth.“
Vstala z křesla a položila druhou ruku na mé dlaně, jako kdyby mě chtěla zastavit. „Spálila jsem ten dopis.“
„To neznamená, že si nepamatuješ, co v něm bylo.“ odpověděl jsem a znovu, tentokrát bez pauzy jsem začal citelněji utahovat sevření kolem jejího zápěstí. „A já vím, že mi lžeš.“
------------------------------------------------------------------
Když jsem jel domů zpátky po té samé dálnici směrem na Los Angeles, ještě pořád se mi třásly ruce. Nevím, jestli to bylo šokem, nebo adrenalinem z vysvobozujícího odhalení, ale můj žaludek jednoznačně svým zkroucením říkal, že nejsem člověk. Zachoval jsem se k Emily jako zrůda, jako netvor, který neváhá použít všech prostředků aby dosáhl svého. Nikdy bych nic takového neudělal… Ale zoufalství a strach o moji Eli, kterou miluju nade vše, co je mi drahé, mi nedovolil držet se zpátky. Hnusilo se mi to, ale musel jsem to udělat.
------------------------------------------------------------------
------------------------------------------------------------------
Carry-le-Rouet, Francie
Tiše jsem otevřela dveře, když jsem z jejího pokoje uslyšela hudbu. Uviděla jsem Liz, jak seděla na posteli, tričko měla vyhrnuté tak, aby odhalovalo její krásné kulaté břicho, které hladila, a se zavřenýma očima poslouchala hudbu z radia.
Zavřela jsem dveře. V tu chvíli se na mě podívala a jemně se usmála, a já poznala, co je to za píseň. Napsal ji Jared pro Thirty Seconds To Mars. Alibi.
Sedla jsem si k ní, objala ji kolem ramen a políbila ji do vlasů.
„Jak se cítíš?“ zeptala jsem se tiše, abych moc nerušila její poslech.
„Dobře.“ odpověděla taky tichým hlasem a dál se hladila po těhotném břiše. „Jako by to malé poznávalo ten hlas.“
Nemohla jsem uvěřit, jak to mohla jen tak s klidem říct. Kdybych byla na jejím místě, dávno bych se rozbrečela.
„Nemáš strach?“ zeptala jsem se jí.
„Ne.“ podívala se na mě. „Protože vím, že bude v dobrých rukou.“ odmlčela se. „Až se narodí, počkáš až budou hotové testy. A nehledě na výsledek pak vezmeš to dítě, a budeš ho vychovávat spolu s Jaredem a Jamiem.“
Jakmile to dořekla, měla jsem knedlík v krku. Sotva jsem mohla mluvit.
„Ne, ty to malé budeš vychovávat.“ řekla jsem odhodlaně. „Morgana se zbavíme, a ty pak budeš moct být s Jaredem. Všechno bude v pořádku, najde se cesta.“ pousmála jsem se. „Najdeme řešení.“
Ten klid, který měla ještě před chvílí Elizabeth ve tváři vystřídala prázdnota a beznaděj.
„Přestaň.“ řekla potichu, jako kdyby nás mohl poslouchat někdo jiný. „Je jen jedna, a její konec bude brzy na dohled.“
Když začala takhle mluvit, začala jsem rychle mrkat, abych zahnala slzy.
„S Jaredem sis kdysi rozuměla.“ pokračovala tiše Liz. „Kromě Constance neznám odvážnější matku, než jsi ty.“ odmlčela se, jako kdyby jí docházel hlas. „…Odešla jsi od něj, i když jsi nechtěla, protože on si chtěl splnit sen. Milovala jsi ho, a pořád ho miluješ. To vysvětluje, proč jsi tu se mnou. Staráš se o mě, protože ti na Jaredovi záleží.“
Odvrátila jsem od ní pohled a dívala se před sebe. Nikdy jsem si to nechtěla přiznat, ale Elizabeth to věděla až příliš dobře. Pořád ho miluju. Nikdy jsem nepřestala. Ale nikdy bych ho Liz nepřebrala.
„Až to všechno skončí, budu ráda, když budeš s ním. Nechci, aby byl sám.“ řekla Liz šeptem.
To bylo už na mě moc. Rychle jsem se zvedla, otevřela dveře a hned je za sebou zavřela jen co jsem vykročila na chodbu. Doběhla jsem do svého pokoje a prudce se rozbrečela, jak jsem to ještě nikdy nezažila. Vzlykala jsem, lapala jsem po dechu a znovu bolestně vzlykala.
Ano, záleželo mi na Jaredovi, ale stejně mi záleželo na našem synovi. Milovala jsem je oba stejně, ale Elizabeth jsem neměla o nic míň ráda. Za tu dobu, co ji znám, mi přirostla k srdci až moc pevně na to, abych mohla s kamennou tváří sledovat, jak pomalu odchází.
Sedla jsem si na podlahu, zády se opřela o stěnu a dál brečela z bolesti, kterou mi Elizabeth ukazovala pravdu. Je jen jedna cesta a to je ta s tím nejhorším koncem…
Nemůžu to takhle dál sledovat. Jared se musí dozvědět pravdu. Ale když se objeví tady, Morgan ho zničí. Může ho zabít. A to mi přivolalo další vlnu pláče. Chtěla jsem, aby byl Jared u narození toho dítěte, chtěla jsem, aby byli s Elizabeth zase spolu. Ale bála jsem se Morgana, protože jsem Jareda milovala stejně, jak ho milovala Liz. A tak jsem dál zhrouceně brečela, a čekala, až mě napadne způsob, jak to všechno včas vyřešit.
Tady přikládám odkazy na písničku a text v překladu. Alibi se perfektně hodí do děje, kterým teď postavy prochází, a taky je to jedna z mých oblíbených písniček 
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/seconds-to-mars/alibi-129271
2024 ©