72.díl - The worst end

Napsal Starlight (») 9. 5. 2016 v kategorii 1989 - III.část, přečteno: 780×
michael_228.jpg

V tomto díle se o vyprávění podělí Michael s manažerem Davidem smile Taková malá změna...


Jakmile Jared dostal do rukou fotografie těhotné Elizabeth, Emily přišel dopis s ještě větším odhalením.  Bylo to načasování náhodné? Tomu jsem už nevěřil...

Když mi Jared zavolal, aby tak definitivně ukončil moje domněnky o Liziném těhotenství, jsem už v ruce držel dopis, který přišel Emily. V první moment jsem si byl jistý, že tohle bylo záměrné načasování. Nešlo o náhodu. Někdo ty fotografie musel schválně podstrčit novinářce Joely, aby hned utíkala za Jaredem. Podle mě to ale neměl být signál o tom, že je Elizabeth v pořádku, ale spíš to všechno mělo vyvolat pochybnosti o Jaredovém otcovství toho nenarozeného dítěte.

Jenže, díky bohu, to tak Jared nevnímal. Nebo to tak aspoň vypadalo, když mi volal. Z jeho hlasu bylo znát, že má zpátky všechny síly a odvahu Elizabeth najít, a ne pochybovat o tom, jestli je to dítě jeho. Chtěl je zpátky oba bez výhrad.

A já jsem držel v ruce klíč k tomu, kde máme začít hledat. Byl to dopis z Francie od Davida Vaira.

Měl jsem obrovské výčitky, když jsem ten dopis otevřel, aniž by o tom Emily věděla. Jenže když jsem viděl, že je to z Paříže, došlo mi, že tohle už si nesmím nechat proklouznout mezi prsty, jako ten první dopis, o kterém Em doteď nepromluvila. Protože Emily nikdy nic z Paříže, z Francie, nebo kdekoliv z Evropy nikdy nic nepřišlo.

David psal o tom, že Elizabeth neví nic o tomto dopise. Neví, že existuje. A to znamenalo, že když už i on dělal něco Liz za zády, je to opravdu vážné.
------------------------------------------------------------------ 

„Nechtěla mi říct nic konkrétního. Pořád mlžila, až z ní nakonec vypadlo, že je Liz ve vážném stavu.“ vyprávěl Jared.

„A kdy ti to řekla?“ zeptal jsem se ho.

Krátce na to, co mi Jared zavolal, jsem ho pozval k sobě do Neverlandu. Emily odjela do lázní, kde pravidelně plnila program cvičení pro těhotné, a tak byl „čistý vzduch“. Teď jsme oba seděli v obývacím pokoji a řešili, co víme nového o Elizabeth.

„Včera.“ odpověděl a sáhl si do vnitřní kapsy a vytáhl obálku.

Na stůl před námi vyložil fotografie, které mu ráno dala novinářka Joely Richardsonová. Byly to větší fotky, než byl klasický formát. Od celé postavy až po detail břicha byla vyfocená Elizabeth s Davidem Vairem, jejím manažerem. Musela to být nějaká malá veřejná akce, jinak bychom o tom už dávno věděli z bulváru.

„Zjišťoval jsem, co to bylo za akci. Nějaká nadace pro sirotčince ve Francii.“ pokračoval Jared. „Mezi nimi je i sirotčinec ve Forcalquier.“

V tu chvíli se odmlčel, a já se na něj podíval. snad ten sirotčinec něco společného s Elizabeth? pomyslel jsem si.

„Je ten sirotčinec pro nás nějak důležitý?“ zeptal jsem se ho.

Chvíli mlčel, a po chvíli váhání odpověděl. „Kdysi byl pro Liz důležitý.“ odmlčel se.

Viděl jsem na něm, že má v hlavě tisíce otázek. I když tohle bylo známkou, že se Liz zatím daří dobře, doufejme, tak přesto měl Jared v očích velké obavy. Vzal do ruky fotografii, kde byla Liz vyfocená s detailem těhotenského břicha, a povzdechl si.

Jared_45

„I kdyby nebylo moje…“ promluvil do ticha a zase na chvilku utichl. „I kdyby jeden z důvodů jejího zmizení bylo to, že to dítě není moje, nezlobil bych se na ni.“ řekl smutně. „Dal bych cokoliv za to, abych ji mohl mít doma.“ Položil fotku zpátky na stůl. „Může být kdekoliv, nejen ve Francii.“

Pak jsem já vytáhl ze zadní kapsy džín dopis, který David Vaire napsal Emily.

--------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------- 

Carry-le-Rouet, Francie - o dva týdny později

Věděl jsem, že jsem udělal dobře. Je lepší, když o tom Emily ví, kdyby se něco stalo. Ale i tak jsem měl nutkání přesvědčit se o tom, že se ten dopis nedostal do rukou nikomu jinému.

„Něco se posere. Já to vím.“ vstal jsem nervózní ze židle.

„Teď už je pozdě o tom pochybovat.“ odpověděla mi Claire.

Jo, to vím taky. Moje pocity by se daly přirovnat k vlnám moře, na které jsme měli výhled ze zahrady tohoto pronajatého domu. Malé vlny byly pohlcovány většími, nabalovaly se na sebe až se roztříštily o malé skály, které byly podél pobřeží.

„Jestli se to nějakým způsobem dozví Jared, budeme všichni v obrovské nejistotě.“ pokračovala Claire. „Ty víš, že Morgan je schopný nás všechny pobít jako hnanou zvěř.“

„To vím moc dobře!“ vypěnil jsem. „Mě to nemusíš dvakrát připomínat. Tebe nezmlátili do bezvědomí.“ řekl jsem naštvaně a sáhl si do kapsy pro cigarety.

„Liz to na tobě pozná, až kápneš božskou.“ dodala Claire a zamračila se na cigaretu, kterou jsem si zapálil.

Pořádně jsem si několikrát popotáhl z cigarety a vydechl ze sebe všechen stres. Měl jsem se na ten dopis vykašlat. Tohle nedopadne dobře. Sice byla Emily důvěryhodným člověkem, když teda přehlédnu, že mě poslala k vodě kvůli Jacksonovi, ale nemohl jsem tušit, jestli se ten dopis náhodou nedostane právě jemu do rukou dřív než Emily.

Claire se chvíli dívala směrem na moře ve tmě. Byla noc a zahradu nám osvětlovala malá světla podél chodníku tady v zahradě, pak lucerna na stole, u kterého jsme seděli právě kousek od vody, a ještě venkovní lustr nad zadními dveřmi domu. A přes ty všechny stíny kolem jsem nemusel hádat, že Claire měla taky obavy z toho, kdo si jako první přečte ten zatracený dopis.

Claire_16

Pak se její obočí stáhlo k sobě a hned si obličej zakryla rukama. Začala brečet.

„Já už chci, aby byl konec. Ale to by znamenalo to nejhorší.“ řekla slabým hlasem a začala vzlykat.

Dal jsem si cigaretu do druhé ruky a pravou jsem Claire pohladil po zádech, které měla schované pod černou dekou stejně, jako celý trup.

„Co když na tom bude stejně i to dítě?“ podívala se na mě uslzenýma očima.

Než jsem vůbec mohl nějak odpovědět, naši pozornost upoutal pohybující se stín před domem. Otočili jsme se, a na první pohled jsem si myslel, že to je Liz, ale nebyla. Ta žena měla řidší a mnohem světlejší vlasy.

„Kdo jste?“ zeptala se Claire odhodlaně, aniž by bylo na ní znát stopy po pláči.

Ale ta osoba neodpovídala. Jen šla blíž, což mi nahánělo hrůzu.

„Stůjte!“ řekl jsem rázně.

To už se ta žena zastavila. Vzal jsem lucernu ze stolu, zahodil cigaretu a šel blíž. Zvedl jsem světlo a podíval se na ni. V první chvíli jsem si myslel, že je to Liz, ale neměla do ní daleko. Pak mi došlo, na koho se to dívám. Audrey…

„Davide!“

Okamžik mého prozření protnul jako ostrý nůž vyděšený výkřik, který ze ozval z otevřeného okna v patře našeho domu. To Elizabeth zakřičela. Jen co jsem uslyšel její vyděšený hlas, lekl jsem se natolik, že jsem pustil lucernu, která ozařovala tvář mladé ženy přede mnou.

Lucerna dopadla na kamenný chodník mezi mě a Audrey, a já se bez váhání rozběhl do domu. Slyšel jsem, jak za mnou utíkala i Claire s Audrey. Když jsem doběhli do přízemí domu, řekl jsem Claire, ať najde injekce, a hned jsem utíkal nahoru.

Vpadl jsem do ložnice, která patřila Elizabeth. V křeči ležela na levém boku na posteli pod přikrývkou, zrychleně dýchala. Doběhl jsem k její posteli, rozsvítil malou lampičku, a odkryl jsem přikrývku. Noční košili měla propocenou, jednou ruku měla zaťatou v pěst a druhou svírala prostěradlo. Kvůli velkému břichu se nemohla ani pořádně schoulit do klubíčka, aby si ulevila.

„Co je? Co se děje?“ ptal jsem se jí.

„Točí se mi hlava, je mi strašně špatně.“ odpověděla, aniž by otevřela oči. „A mám velkou křeč v lýtku.“

Viděl jsem, jak jí po čele stékal pot. Vzal jsem do rukou lýtko, které měla nejvíc u těla, a zkusil ho promasírovat. Ale sotva jsem s její nohou pohnul, bolestivě zakňučela jako štěně.

„Co mám dělat?“ ozvala se za mnou Claire ve dveřích.

„Vezmi malý ručník a navlhči ho studenou vodou.“ odpověděl jsem. „Léky nepotřebujeme.“

Elizabeth pomalu povolila sevření svých dlaní, a já si všiml, že otevřela oči. Vypadala vyčerpaně. Jako kdyby vůbec nespala za tu dlouhou dobu, co jsme s Claire seděli v zahradě.

Přišla za námi Claire z vedlejší koupelny. Utřela Elizabeth pot z čela, a pak jí dala studený ručník pod krk a hlavu.

„Dýchej zhluboka.“ pohladila ji po vlasech.

Liz se na ni pousmála, a pak se podívala za mě směrem ke dveřím. Tušil jsem, na koho se může dívat, a když jsem se ohlédl, měl jsem pravdu. Na prahu dveří stála Audrey. Podíval jsem se zpátky na Elizabeth… Měla slzy v očích.

Eli_42

------------------------------------------------- 

Coast-at-night

Do rána jsem nezamhouřil oči. V duchu jsem si přál stejně jako Claire, aby tohle trápení skončilo. Ale nechtěl jsem, aby to skončilo tak, jak to nejspíš celé dopadne… S nepopsatelnou bolestí.

Viděl jsem první náznaky světla na obzoru, a s tím na mě pomalu dopadala únava. Za celou noc jsem dal celou krabičku cigaret. Měl bych s tím něco dělat, tak moc normálně nekouřím.

„Spal jsi vůbec?“

Otočil jsem se, když jsem za sebou uslyšel ten ještě neznámý hlas. Audrey byla sakra podobná Elizabeth, i když neměla takové rty a tmavé vlasy.

„Ne.“ odpověděl jsem a snažil jsem se vypadat, že nejsem unavený.

Sedla si vedle mě na velké kameny nad útesy v moři, skrčila kolena, objala si nohy a bradu si položila na kolena.

„Liz spí?“ zeptal jsem se a zahleděl se do vody kousek pod námi.

„Nechtěla.“ povzdechla si Audrey. „Chtěla si povídat, chtěla všchno vědět. Ale spánek ji nakonec přemohl. Byla jsem u ní celou noc, kdyby se jí zase udělalo špatně.“

„Claire mi řekla, že ses od ní nehnula.“ koukl jsem na Audrey. Nemohl jsem si pomoct, fakt byla Liz hodně podobná. „Jak jsi nás našla? Elizabeth mi kdysi říkala, že tě odmala neviděla.“

„Jo…“ odmlčela se. „Krátce po tom, co utekla, si mě vzali do rodiny jednoho prachatého podnikatele. Udělala jsem si školy, ale jsem fotografka na volné noze. Liz jsem sledovala od doby, co se vdala za toho zpěváka. A když se někde šeptlo, že je tady ve Francii, tak jsem chtěla udělat maximum, abych ji našla.“

Hned mě napadlo, že jestli nás tak lehce našla, pro Morganovy lidi to nebude vůbec těžké. No potěš. Nervózně jsem si projel rukou vlasy, když jsem si na toho hajzla vzpomněl. Vstal jsem a narovnal se. Seděl jsem tu až příliš dlouho.

„Půjdu dovnitř.“

 Sotva jsem udělal krok z místa, Audrey se hned za mnou podívala.

Audrey

„Ráda jsem tě poznala, Dave.“

Otočil jsem se zpátky a natáhl k ní ruku. „Sice jsme se potkali v nehodné době, ale i tak mě těší, Audrey.“ odpověděl jsem jí.
-----------------------------------------------------

Chtěl jsem si jít zdřímnout aspoň na chvilku, než vstane Elizabeth. Ale stejně jsem šel za ní, abych viděl, že je všechno v pořádku.

Tiše jsem otevřel dveře a přišel k posteli. Vypadala mnohem líp, než v noci. Tváře se jí lehce červenaly, po nočních strastech nebyly ani známky, a tělo bylo naprosto uvolněné, než když se krčila v křeči, jak jsem ji naposledy viděl ještě před několika hodinami. Ležela na zádech, jednu ruku volně položenou vedle těla na matraci, druhou měla položenou na své těhotenském břichu, které tvořilo pod přikrývkou hezký kopeček.

Lehce jsem ji pohladil přes přikrývku po břiše, a matně si vzpomínal na to, co jsem napsal v dopise pro Emily…

„Píšu ti, abych ti popsal boj, kterého jsme každý nemalou součástí. Elizabeth neví, že jsem ti něco poslal, takže nic konkrétního ani psát radši nebudu. Ona sama pořád dokola opakuje, že všechno vám všem sama řekne, až přijde ten správný čas. Jen chci, abys věděla, že se Liz drží statečně. Dítě je zatím v pořádku, a všechno by mělo být na dobré cestě. Jenže i když se snažíme nemyslet na to, jaká skutečnost může Liz s každým dalším dnem dohnat, tak přijde zlom, a my jsme naprosto bezmocní. A Liz je na všechno sama, i když jsme jí co nejblíž.
Prosím tě, abys tento dopis hned zničila, až si ho přečteš. Neměl by se dostat nikomu jinému do rukou. Když by se cokoliv změnilo, kontaktuju vás všechny co nejrychleji. My všichni teď musíme čekat, jak to všechno dopadne…“

David_17

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a sedm