Byl začátek dubna 1989. Soudní proces zatím pokračoval bez vynucené přítomnosti jak ze stran žalujících, nebo obviněných. Nenechával jsem nic náhodě a nechával se informovat o každém pokroku, kterého soudní proces dosáhl.
Mimo to jsem se taky nechal informovat o tom, jak je na tom Jared. Když jsme se s Emily dozvěděli, že Elizabeth zmizela z léčebny, měli jsme obavy, aby Jared neodmítl účast na žalobě. To se naštěstí nestalo. Ale místo toho se stalo něco mnohem horšího…
-----------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------
Před pád dny…
Jel jsem domů do Santa Ynez Valley z Los Angeles. Byl jsem na obědě s právníky, kteří zastupovali mě a Jareda. Včera měla být jedna z mnoha výpovědí Benedicta Morgana před porotou. Už na poprvé se nemohl dostavit kvůli zdravotním potížím, čímž se dost obratně oháněli jeho právní zástupci.
Podle všeho byl zdravotně nezpůsobilý k tomu, aby mohl vypovídat, natož aby se mohl dostavit k soudu. Jenže co jsem se dozvěděl od svého manažera Franka DiLea, Morgan nebyl ani ve své kanceláři výkonného ředitele víc jak týden. Byl pryč, a při tom zpráva o jeho nezpůsobilosti od jeho doktora byla aktuální. Neseděla tady spousta věcí.
Když jsem přijel domů do Neverlandu, čekala tam pošta. Jeden dopis pro Emily, a pro mě malý balík, který červeným nápisem upozorňoval: Pozor! Křehké!
Zatím co se Emily posadila v obývacím pokoji, kde teď trávila většinu času spánkem, já jsem šel do mého studia. V balíku byla totiž malá LP deska, na které byl štítek. Písmo mě nezaujalo ani tolik, jako popisek – demo verze – Prisoner.
Kdo by mi mohl posílat demo nahrávky? Ani nepamatuju, že by mi někdo takhle poslal poštou desku. Co už? Vyndal jsem desku z obalu, zapnul přehrávač i reproduktory. Nejdřív tam mluvil nějaký chlap o tónině a změněném konci, a pak ho začal přerušovat klavír. Jako by si někdo procvičoval melodii. Pak bylo na chvilku ticho. Pak začal klavír znovu hrát, tentokrát už bylo poznat, že se hraje na jistotu. Podle obsahu not bylo poznat, že na ten klavír nehraje jeden člověk, ale dva. A tentokrát i hlasy byly zřetelnější a blíž mikrofonu.
Nejdřív zpíval muž, kterého jsem napoprvé hádal na Prince, jenže měl ve většině jemnější hlas. Nevěděl jsem, komu ten hlas patří, ale když pak přišel refrén, přidal se druhý hlas. Ženský, jemný jako samet.
„I think I've been in Hollywood for too long…“
Elizabeth! Tohle byla nová Lana Del Rey! Tohle je ukrytý vzkaz pro nás všechny! Okamžitě jsem se narovnal na židli a natáhl se po ovládacím pultu, abych ještě víc zesílil zvuk. Ten hlas bych poznal kdykoliv. Tohle byla ona!
„Maybe I’ve been always destined to end up in this place, yeah
I don't mean to come off selfish, but I want it all
Love will always be a lesson, let's get out of its way
Cause I know, all I know, all I know…“
Tuhle píseň, tuhle demo verzi jsem si pustil ještě dvakrát za sebou. Tohle byla skrytá odpověď na všechno, co se tady dělo. Ti dva zpívali o tom, jak se mají rádi, jak jeden druhého ovlivnili, a hlavně o tom, že jsou vězni svých prázdných a chladných životů, a svých rozhodnutí.
Tohle byla píseň o Elizabethiném manželství, o tom jak jeden druhého strhli do ohně lásky. Lana Del Rey byla v Hollywoodu až příliš dlouho. Tohle byla ta odpověď, kterou jsme tak dlouho hledali. Elizabeth utekla před svými rozhodnutími. Utekla před Jaredem, a hlavně před Morganem, který vehnal do jejího života chlad a prázdnotu.
Seděl jsem ve studiu v hrobovém tichu. Hlava mi mohla prasknout nekonečnými otázkami. Jsem jediný člověk, který dostal tuhle desku s písní Prisoner? Kam Elizabeth utekla? Věděl Jared o tom, že existuje tahle nahrávka? … A pak mi do mysli přistál ten dopis jako meteorit z čistého nebe. OD KOHO JE TEN DOPIS?!
---------------------------------------------------------
Přihnal jsem se do obývacího pokoje hlavního domu jako uragán. Jenže nikdo tu nebyl. Na malém stolku před sedačkou zůstala jen obálka od dopisu. Když jsem jen spěšně přečetl adresu, poznal jsem, že to písmo bylo stejné, jako popis na LP desce.
„Emily!“ zavolal jsem.
Vyšel jsem na chodbu, odkud jsem šel nahoru po schodech. Přišel jsem do jejího pokoje, kde jsem našel popsaný list, i nový papír, který byl z části popsaný. Než jsem ale našel odvahu jen nakouknout, co bylo v tom dopise, z koupelny ve vedlejší místnosti vyšla Emily.
Její pomněnkové oči byly načervenalé a lesklé od pláče. Tvář měla bledou a rty stáhnuté do přísné linky. Možná, že vypadala zničeně, ale já věděl, že to dítě, které v sobě nosila už pět měsíců, jí dávalo síly dost. I když to teď možná nevypadalo.
„Kdo ti napsal ten dopis?“ zeptal jsem se opatrně.
„Není to jedno?“ prohrábla si vlasy na druhou stranu.
Šla si sednout na postel, kde začala skládat oba papíry a obojí pak odnesla do místnosti naproti koupelny, kde měla šatnu. Nepochyboval jsem, že jí napsala Elizabeth. Ale co jí mohla napsat, že by ji to rozplakalo?
„Em, musíme si promluvit.“ otočil jsem se ke dveřím šatny. „Dostal jsem nahrávku jedné písničky…“
„A čí je to písnička?“ přerušila mě a vyšla z šatny, tentokrát bez papírů v rukách.
„Je od Elizabeth.“ Odpověděl jsem.
Přišel jsem k Emily, vzal ji za ruku a posadil se s ní na postel. V očích měla jak obavy, tak i nedočkavost. Zřejmě jsme oba dostali vzkaz od jedné osoby, ale každý v jiné podobě.
„Je to píseň o vězních svých rozhodnutí.“ dodal jsem po chvíli. „Je ten dopis od Elizabeth?“
Přikývla, při čemž mi ještě víc sevřela dlaň. „Psala to všechno, jako by se už neměla vrátit.“ řekla se staženým hrdlem, hlas se jí chvěl. „Takhle to přece nemůže skončit.“
Měla co dělat, aby se znovu nerozplakala. Pustil jsem její dlaň a objal ji kolem ramen. Druhou ruku jsem položil na její pětiměsíční bříško, a políbil jsem ji na tvář.
„Vrátí se.“ uklidňoval jsem ji. „Musíme v to věřit.“
„Musíme se zeptat Jareda, co ví. Nemluvili jsme s ním od té doby, co Elizabeth tehdy převezli do té léčebny. Musí vědět, kam odjela.“ mluvila Emily překotně. „Nemohl si ji přece nechat uniknout mezi prsty.“
„Bojím se…“ podíval jsem se na ni. „…aby to nakonec nebyla pravda.“
------------------------------------------------------
------------------------------------------------------
Přítomnost
Těch pár dní, co uběhly, jsem se snažil přivést Emily na normální myšlenky. Byla pořád duchem v té noci, kdy se v hotelu Roosevelt konala after-party na počest předávání cen Grammy. Několikrát se mě ptala, co se dělo, a co jsem viděl. Dokonce už podezírala Jareda, jestli něco neměl s Claire Parkerovou, PR manažerkou Elizabeth. Co si já pamatuju, tak jen jeho zmatený výraz, a červené šmouhy od rtěnky, které měl na rtech a okolo nich. Mohlo k něčemu dojít, a taky nemuselo… Co já vím?
A aby toho nebylo málo, Emily mi odmítala ukázat dopis od Elizabeth. Já jsem jí tu píseň pustil, protože sotva jsem dostal tu demo verzi, dnes už byla vydaná dokončená verze, která hrála v rádiích po celých státech. Moje prvotní domněnky, že ta píseň byla tajným vzkazem, se začaly ztrácet. Kdyby Elizabeth chtěla, aby o jejím útěku vědělo jen pár lidí, proč by jinak dávala svolení, co by Lana Del Rey, aby se písnička vydala?
Měla ta píseň být vůbec nějakým vzkazem?
--------------------------------------------------------
„Nevím vůbec nic.“
Tím začal Jared náš rozhovor o Elizabethiném zmizení. Vypadal hrozně, vyčerpaně, a myslím, že ho i deptala přítomnost Emily, která s námi seděla v obývacím pokoji. Původně jsme chtěli jít ven, ale teploty ještě nebyly nijak přívětivé pro delší vysedávání. Nebo aspoň pro Emily ne.
„Ty jsi ani nevěděl, že ji pustili?“ zeptala se ho Emily a pohladila si vypouklé břicho.
„Ne, nevěděl.“ řekl uraženě.
Přemýšlel jsem, jestli nebude lepší, když nás nechá o samotě. Když se na to podívám z Jaredova pohledu, určitě ho štvalo, že toho možná víme víc, než on sám… A taky ho mohlo štvát, jak si Emily podvědomě hleděla svého těhotenství. Po tom, co chtěl s Elizabeth založit rodinu, mu asi nebylo dvakrát do řeči, když viděl, jak se jistě rozrůstala naše budoucnost. Jo, radši ji pošlu pryč.
„Věděl jsi aspoň…“ začala Emily.
„Em, prosím…“ přerušil jsem ji.
Vstal jsem z křesla, přišel jsem k sedačce, na které seděla, a pohladil ji po jejích hebkých vlasech. Moc dobře nechápala, co to dělám. A zvlášť pak ani Jared ne, který seděl v křesle hned vedle, a jeho nechápavý výraz jsem si mohl jen domýšlet.
„Nechala bys nás tady na chvíli?“ zeptal jsem se a kouknul mile do jejích pomněnkových očí. „Musím s Jaredem něco probrat, pak ti to vysvětlím.“
Em se chvíli zdráhala, ale na konec kývla na souhlas. Pomohl jsem jí, když se zvedla, a omluvně jsem ji políbil na tvář. Věděl jsem, že se cítila dotčeně, když se budeme bavit o její kamarádce, ale nešlo to jinak.
Jakmile Emily odešla, vrátil jsem se zpět do křesla, a podíval jsem se na Jareda. Věnoval mi ten děkovný pohled.
„Díky.“ řekl o poznání klidnější. „Nechtěl jsem být k ní hrubý.“ začal se omlouvat.
„I ona dokáže být někdy dotěrná.“ odpověděl jsem tiše, jako by mě mohla Emily slyšet, ať už šla kamkoliv. „Co je napsané v tom dopisem, to nevím. Em mi ho nechce ukázat… Slyšel jsi Prisoner?“
„Jo.“ Promnul si dlaně a pak se do nich zahleděl. „Nechce se mi věřit, že by se Liz nechtěla vrátit. I kdyby to bylo podle té písničky, co s tím mám dělat já?“ podíval se na mě. „To prostě jen tak utekla? Neřekla vůbec nic. A ten David Vaire je to samé. Oba se sbalili a utekli.“
„Nemohli by spolu něco mít?“ zkusil jsem se zeptat.
Jared se na mě podíval naštvaným pohledem. „Jen ať si to zkusí, a rozbiju mu ten sukničkářský ksicht.“
To mě rozesmálo. Po dlouhé době jsme se s Jaredem bavili tak, jako dřív. „Jen jsem to zkusil.“ usmál jsem se.
Ale mému kamarádovi do smíchu nebylo. Lokty si opřel o kolena a obličej si skryl do dlaní. Najednou jsem se bál, aby nebyl s rozumem v koncích.
„Elizabeth se musí vrátit.“ prohlásil Jared odhodlaně. „Bez ní ten soud nikdo nevyhraje. A nejde mi o proces, ale hlavně o to, abych ji mohl mít zpátky doma. Chci vědět, že je v bezpečí.“
Než bych si to stačil rozmyslet, už jsem začal mluvit. „Morgan nebyl vypovídat ani jednou. Už nějakou dobu je mimo město.“ řekl jsem vážně, při čemž se naše neklidné pohledy setkaly. „Myslíš, že by mohl tušit, kde je Liz?“
Bezmocně zavrtěl hlavou. „I kdyby to věděl, teď ani nevíme, kde je on.“ povzdechl si. „Musíme se chytit každého vodítka, které nám Elizabeth nechá. Poslala vám sem dopis a desku s písničkou. Musíme počkat na další podobné zprávy.“
„Ale pořád nevíme, co je v tom dopisu.“ namítl jsem. „Nemůžu ho Emily vzít. Ani nevím, kde je. Schovala ho.“
„Potom budeme muset čekat.“ odpověděl Jared odhodlaně. „A jestli budou další vzkazy od Liz směřovat k tomu dopisu, tak ho budeme muset najít, ať už to Emily bude chtít, nebo ne.“
Uznal jsem, že měl pravdu. I když to byla jen věc mezi Elizabeth a Emily, ten dopis mohl být zásadním bodem v tomto podivném zmizení. Ale zatím to necháme tak…
Podíval jsem se na Jareda a ještě se ho na něco zeptal. „Tobě nic nepřišlo?“
Jeho neklidné modré oči se na mě podívaly s jistým druhem prázdnoty. „Ne.“ řekl tiše.
--------------------------------------------------------
Když jsem si tento rozhovor v paměti přehrával znovu a znovu, jediné, co jsem dokázal vnímat, byla Jaredova bolest. Elizabeth miluje víc, než svůj život. To bych mohl každému odpřísáhnout. Ale vidět, jak ho její zmizení srazilo na kolena, to bylo těžké jak pro mě, tak určitě i pro jeho rodinu.
„Myslíš, že by ho to tolik vyvádělo z míry?“
Tuhle otázku jsem čekal. Podíval jsem se před sebe a ve velkém zrcadle nad umyvadlovým pultem jsem viděl, jak smutný pohled na mě vrhaly modré oči ženy, která pod srdcem nosí mé dítě. Česala si vlasy, když jsme si povídali o Jaredovi, a tak jsem jí řekl, že právě její těhotenství ho mohlo rozhodit, když on sám ztratil ze dne na den svou ženu.
„Nepochyboval bych o tom.“ řekl jsem popravdě.
Opíral jsem se ramenem o futra dveří a sledoval její tělo v dlouhé noční košili. Den co den jsem děkoval Bohu za to, že jsem našel duši, která mě miluje a podporuje mě stejně tak neúnavně, jako moje vlastní máma. A co víc? Emily byla už pět měsíců v požehnaném stavu, a dítě bylo zdravé, a dobře se vyvíjelo. Co by za to dal Jared, aby mohla Elizabeth mít jeho dítě.
Tahle myšlenka mě přivedla do pavučiny dalších otázek. Co bude s Claire, která má s Jaredem jeho jediného syna? To už nikdy nebude s Jaredem v kontaktu? Ani kvůli malému Jamiemu? A co Elizabeth? Jestli je opravdu těhotná, s kým nakonec čeká dítě?... Jestli to dítě není Jaredovo, možná bych pak i její útěk chápal.
„Celé je to dost špatné.“ řekla z ničeho nic Emily.
„Co?“ přišel jsem k ní a objal ji kolem vypouklého břicha. Jednou rukou jsem jí odhrnul vlasy z ramene, a políbil jsem ji pod ucho na krk.
„Všechno dobré se děje na úkor něčeho špatného.“ pohladila mou dlaň na jejím břiše.
„Všechno dobře dopadne.“ znovu jsem ji políbil. „Musíme v to věřit.“
2024 ©