68.díl - Truth is the biggest tragedy

Neznal jsem se k ní víc jak měsíc.

Neznal jsem se k přátelům celý měsíc.

Sám k sobě jsem se neznal mnohem déle.

 Celé dny a týdny jsem seděl doma. Neschopný komunikovat, neschopný normálně přemýšlet. Nechtěl jsem spát. Nechtěl jsem jíst.

 Tvář mi zarůstala vousy, vlasy jsem měl zplihlé čím dál víc. Nestaral jsem se o sebe. Den co den jsem sedával v rohu obývacího pokoje vedle černého klavíru u oken. Sedával jsem tam a marně čekal, až přijdu k rozumu, a při tom jsem věděl, že se to nestane.

---------------------------------------------------------------- 

 Telefon zvonil neustále od té doby, co Elizabeth převezli do soukromé psychiatrické léčebny. Od té doby jsem ji neviděl. Od té doby mi neustále volal Michael. Nechtěl jsem s ním mluvit. Přijel za mnou můj bratr Shannon. Snažil se mně dostat zpátky do normálního stavu. Radši jsem ho poslal domů, než by se na mně naštval ještě víc.

 Nepohnulo to se mnou, ani když do mého domu vtrhla sousedka Alice, aby mohla sbalit věci pro Elizabeth. Tehdy na mě ječela a nadávala mi. Ta chytrá, klidná a vždy upřímná Alice ztratila kontrolu kvůli mně.

 Jednoho večera vyrušilo to tupé omračující ticho zvonění telefonu. Doplazil jsem se do kuchyně k barovému stolu, na kterém vyzváněla ta zpropadená věc. Přijal jsem hovor. Byla to Emily. Řekla mi, že nejsem Elizabethin manžel.

 A měla pravdu. Necítil jsem se tak. Cizí muž vydíral mou ženu. Cizí muž na ni sáhl tím nejhorším způsobem. Ponížil ji jak přede mnou, tak i ji pře sebe samou. A já ho nechal. Dopustil jsem, aby se to všechno stalo.

 Ten muž mě připravil o všechno. Kvůli němu drželi Elizabeth v blázinci. Kvůli němu odsud utekla žena, která měla mého syna.

----------------------------------------------------------------
---------------------------------------------------------------- 

 Procházel jsem se brzy ráno po zahradě. Všude okolo byla hustá mlha. Nebylo vidět na sto metrů. Obcházel jsem bazén, který byl vypuštěný, prázdný a zaneřáděný suchým listím. Když jsem se otočil směrem k lehátkům, instinktivně jsem za sebou čekal Elizabeth. Miluje naši zahradu, a zvlášť polehávání u bazénu.

 Ale realita, že tady se mou nebyla, mě píchala do srdce víc než ostře. Podvědomě jsem se oblékl celý do černého, jako bych držel smutek. Ale jak jsem tak dlouho hleděl do zrádné mlhy, s vědomím, že jsem sám, a nikoho teď nemám, vracela se mi odvaha vyjít naproti Benedictu Morganovi do boje, který začal bez daných pravidel.

 Budu spoléhat na to, že mě Elizabeth nebude vyhledávat. Dokud to tak bude, bude to pro nás oba nejlepší. Miluju ji. Stýská se mi po ní. Tak moc, že to ani nedokážu popsat. Ale právě moje sklony ji bránit a držet ji u sebe, nás oba přišly draho. Morgan mi ji vyrval z rukou, a já to vše dopustil.

 Zaslechl jsem klapnutí poštovní schránky. Než jsem došel před dům k hlavní bráně, pošťák byl dávno pryč. Ze zadních dvířek schránky umístěné v kamenné zídce jsem vytáhl pár dopisů a taky nějaký laciný bulvární plátek. Hádejte, kdo by na titulce. Ano, moje žena. Byla to ta klasická fotka, když vás někde na ulici šmírují paparazzi. Co mě ale překvapilo, bylo to, že Elizabeth nebyla na té fotce sama. Ne, že by mě přítomnost jejího manažera Davida Vaira překvapovala, ale ke všemu je s nimi na snímku i Claire!

 Podle ní jsem mohl snadno vyvodit, že tohle musela být fotka stará sotva pár dní. Napovídal tomu i nadpis u článku. Rychle jsem nalistoval, kde se psalo o mé Eli, a zjistil jsem, pokud to byla pravda, že Elizabeth musela mít volnější léčbu… Sice jsem za ní nechodil do léčebny, ale za to jsem dostával pravidelné zprávy o jejím stavu, a do teď neměla povolené vycházky. A Claire mi pak o svém stěhování musela lhát. Řekla mi, že s naším synem odjede krátce po předávání cen Grammy. Už to bylo déle než měsíc.

 Co se sakra děje?!

 ----------------------------------------------------------------

 Zapakoval jsem své auto na parkovišti soukromé léčebny, která byla kousek od centra L.A. Soudě podle pečovatelek vyhlížejících z okna mě tu nikdo nečekal ani náhodou.

 Stejně jako mě tu nikdo nečekal, já jsem zase nečekal to, co mi řekla paní na recepci.

„Před pár dny.“ přikývla na můj opakovaný dotaz. 

„A kdo ji odvezl?“ zeptal jsem se.

Starší paní se na mě podívala otráveným pohledem a pokrčila rameny. „Nezkoumám všechny lidi, kteří sem chodí za pacienty. Prostě ji někdo odvezl.“

 Otočil jsem se od recepčního stolu a snažil se nepropadnout panice. V první chvíli mě napadlo, že ji odsud vzal Morgan. Znovu jsem se obrátil k pečovatelce za stolem a požádal ji, aby mi řekla, kdo Elizabeth propustil z léčby, a jestli byl přítomen u propouštění.

 Zvedla telefon, zavolala doktorku, a během chvíle přišla do hlavní haly ne jedna žena, ale dvě. Jedna byla v pracovním lékařském plášti, druhá ale byla v civilu v tmavém kabátu. Doktorka se mi představila jako první, avšak ta druhá jen přistoupila k recepční a tiše si od ní něco vyptala. Byla to tlustá kniha, něco jako záznamy.

„Pane Leto, tak vás konečně poznávám.“

 Natáhla ke mně ruku a já si myslel, že podávám ruku Claire. Ne nebyl jsem tak zblbnutý. Opravdu jí byla tak podobná!

„Jsem Bryce Howardová. Měla jsem na starost vaši paní.“ usmála se na mě, i když jsem na ní viděl jistý druh nesympatie.

 Já vím, nebyl jsem tu ani jednou, tak si uděláme výčitky, pomyslel jsem si. „Potřeboval bych s váma mluvit.“ odpověděl jsem a po očku sledoval tu vysokou blondýnu v černém, která nepochybně poslouchala jak mě, tak i doktorku přede mnou.
---------------------------------------------------------------- 

Posadila mě na lenošku v její kanceláři, která by se dala považovat spíš za obývák. Mimo to, že to tu bylo útulné, a pohodlně zařízené, byl odsud taky výhled na krásné zahrádky. Ale na obdiv jsem neměl čas.

 Doktorka Howardová se posadila naproti mně a upravila si své tmavé zrzavé vlasy, které měla rozpuštěné. Fakt jsem si nemohl pomoct, ale jako by Claire vypadla z oka.

„Ptejte se. Vy jste aspoň jeden z mála lidí, kterým můžu poskytnout informace.“  vybídla mě.

„Byl tu někdo za Elizabeth? Někdo kdo by se vyptával na její zdraví?“ zeptal jsem se.

 Doktorka přimhouřila oči, jako by vzpomínala. A netrvalo to dlouho.

„Vaše sousedka, Alice. Pokud vím, přivezla jí věci, když vy jste se k tomu neměl.“ Už tu byly ony výčitky. „Její přátelé. A manažeři. To je vše.“

„Kteří přátelé?“ zeptal jsem se hned.

„Příjmení neznám. Ale Elizabeth o nich mluvila jako o Michaelovi a Emily.“ Odpověděla doktorka a stále na mě upírala své přísné modré oči.

„Vy jste byla u toho, když propouštěli Elizabeth?“ zeptal jsem se jí.

Pomalu přikývla. „Ano.“

 Nastalo ticho. Nevěděl jsem, co na mně tolik zkoumala, ale připadal jsem si pod jejím pohledem hodně nervózně. Nejistě. Nejspíš věděla, na co jsem se chtěl zeptat.

„Přijel pro ni její manažer, i moje sestra.“ Dodala po chvíli mlčení.

 Já to věděl! Věděl jsem, že tato doktorka má něco společného s Claire.

„Nevím, kde teď vaše žena je. Ale měl byste si udělat pořádek kolem sebe, a hlavně ve vašem životě.“

 Slova doktorky Howardové mě pěkně naštvala. To, že zná moji ženu, a svou sestru, která je matkou mého jediného dítěte, ještě neznamená, že zná i mě.  

„Začal jste hru, kterou nemůžete vyhrát.“ pokračovala doktorka. „Zatáhl jste do toho nejen Elizabeth, ale i všechny okolo vás obou.“ vstala od stolu a přešla k oknu, aby zatáhla závěs. „Moje sestra se bojí o svého syna, i o vás. Kdyby byla sama, zůstala by tady, aby se mohla zapojit do procesu. Ale má Jamieho. A ten chlapec ví, že něco není dobře.“

 Když se zmínila o mém synkovi, podvědomě jsem kajícně sklonil hlavu. Nejen, že doktorka věděla, co máme s Claire společného, ale věděla i o Morganovi. Nic jednoduššího si z toho všeho vysvětlit nemohla. Elizabeth byla zavřená na psychiatrické léčebně kvůli tomu, že ji Morgan znásilnil. Claire chtěla odsud utéct, a mě čekal soud.

„Elizabeth jsem popřála hodně štěstí, když odjížděla. Ale kdybych jí mohla dát radu, rozhodně bych jí řekla, aby s vámi nebyla v kontaktu minimálně dokud proces neskončí.“

„Proč?“ zeptal jsem se naštvaně a podíval se na ni. Pořád stála u oken a její tvář byla půl na půl ve světle i stínu.

„Čeká ji mnoho změn. Dobrých i špatných. Nebylo by dobré, kdybyste se to všechno dozvěděl od někoho jiného, než od ní.“
----------------------------------------------------------------

 Dozvěděl jsem se, co jsem potřeboval. I přes to, že mi doktorka slíbila, že bude uvažovat o své výpovědi u soudu, stále ve mně zasazovala semínka pochybností a nejistot. Co je tak špatného s Elizabeth, abych se to měl dozvědět jen od ní?

 Nad tím jsem si lámal hlavu i po tom, co jsem nasedl do auta. Seznámil jsem se s Bryce, která je sestrou Claire, a nevzešlo z toho nic dobrého. Ano, řekla mi, s kým Eli odjela, ale vědomě mě uvedla do stavu, kdy je člověk nerozhodný.

 Měl bych Elizabeth hledat a ptát se jí, co se s ní děje? Nebo ji radši nechat být, a čekat, až za mnou přijde sama? Povzdechl jsem si. Ne, nemůžu jen tak dál žít, a nevědět, kde je žena, pro kterou bych udělal všechno na světě. Potřebuju aspoň vědět, kde je a s kým. I kdyby mě u sebe nechtěla, bohatě by mi stačilo, když budu vědět, že je v dobrých rukou.

 Náhlé zaťukání na okno dveří auta mě vytrhlo z dumání. Zamračil jsem se, když jsem uviděl, že u mého auta stála ta vysoká blondýna v černém draze vypadajícím kabátě. Nechtěl jsem s ní mluvit jako posera přes stažené okýnko, a tak jsem rovnou vystoupil z auta.

 Dobře, nebyla tak vysoká. Zpříma jsme si hleděli do očí, a já pomalu poznával, že ji nevidím poprvé.

„Joely Richardson.“ natáhla ke mně ruku. „Z Vanity Fair.“

Podal jsem jí ruku a hned ji odbyl. „Teď vám nedám rozhovor.“

„Nejsem tu pracovně.“ řekla na svou obhajobu. Ale já jí nevěřil.

„Mluvila jste s doktorkou, která léčila mou ženu několik týdnů, a ještě jste poslouchala, o čem jsem s ní mluvil. Rovnou jste se mi představila, v jakém časopise děláte, a já vám mám věřit?“

„Jsem tu z vlastních důvodů. S Claire jsem byla nějakou dobu v kontaktu, a viděla jsem, že byla tady. Doktorku Howardovou znám stejně, jako její sestru.“ odpověděla Richardsonová vážným tónem.

„A co chcete po mně?“ založil jsem si ruce do kapes mých černých kalhot.

„Jaké společné problémy mají Elizabeth s Claire?“ zeptala se přímo.

 Nic jí nebudu říkat. Je to dost vychytralá novinářka, když už je ve Vanity Fair.

„Jak můžete vědět, že mají společné problémy?“ odsekl jsem jí.

„Protože je obě znáte dost dobře.“ vrátila mi úder.

Tak a dost! „Jděte do hajzlu.“

 Otočil jsem se a otevřel dveře od auta. Jenže ta novinářka mě ani tak nenechala být.

„Jarede!“ oslovila mě naléhavě a vzala dveře zvenku za kliku, abych je nemohl zavřít. „Já toho na Morgana vím hodně. A jestli se Claire dostala do stejných problémů, v jakých je Elizabeth, nemůžu to nechat jen tak.“ odmlčela se na chvilku, když viděla, že jsem ji poslouchal, i když jsem jí nevěnoval pohled. „S Claire Parkerovou jsem chodila na stejnou univerzitu a doteď jsem s ní byla v kontaktu. A s Emily Charltonovou jsem pracovala. I ona půjde k soudu, protože jedním ze žalobců je její přítel, Michael Jackson.“

 Do prdele, ta toho ví až moc. Podíval jsem se na novinářku, která se na mě dívala neoblomným pohledem. Jednoznačně chtěla vědět, co se bude dít, jakmile se soudní proces rozběhne. Položila mi tedy svou poslední otázku.

„Ptám se jen na jedno. Je za tím vším Benedict Morgan?“

 Jak mi teda může potvrdit, že ji zná Claire a Emily? Nastoupila tady na mě, a před tím tahala informace z doktorky Howardové. Co mám teď říct této novinářce, která mi drží dveře, a čeká na mou odpověď?

„Víte, proč se v novinách nepíše, co stalo v tu noc v hotelu Roosevelt?“ zeptala se mě.

„To je vaše práce?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála.

„Protože jsem nechtěla, aby média pátrali po tom, proč jste nebyl s vaší ženou, když se Lana Del Rey dostala do střetu s Morganem.“

 Její odpověď mi nahnala mráz po zádech. Joely Richardsonová toho ví opravdu moc. A to se mi nelíbilo.

„Všude se píše o tom, že došlo k nějakému incidentu, ale nikde se lidi nedočtou, co přesně se stalo. A kdyby to věděli, ptali by se, kde jste byl v tu dobu. A mě to Claire všechno řekla.“

„A kvůli komu jste to všechno ututlala?“ zeptal jsem se podezřívavě. „Právě kvůli vám všem. Morgan vám dělá už tak dost problémů. Nepotřebujete, aby o tom všem věděl celý svět.“

 Když to teda Claire řekla této osobě, nejspíš se jí dalo věřit. Možná, že mi tato dáma z Vanity Fair bude ještě užitečná.
---------------------------------------------------------------- 

 Jel jsem po dálnici, po obchvatu Los Angeles, a přemýšlel o tom, co mi Joely Richardsonová vlastně řekla. Byla to čistá pravda. Nikde jsem neviděl, ani neslyšel, že by novináři věděli, co se stalo s Elizabeth na after party Grammy Awards. Všichni si myslí, že žaluju Morgana kvůli velkým požadavkům, které nejsou ve smlouvě Lany Del Rey. A taky si všichni myslí, že mě kvůli soudu, a Claire, Elizabeth opustila, aby mohla být s Davidem. To tak, jako by mi Vaire sahal po kotníky, myslel jsem si. Ale radši, ať si lidi myslí tyhle hlouposti, než aby znali tu krutou pravdu. Pravda samotná je totiž ta největší tragédie.

 Přijel jsem do čtvrtě bytových domů, řadovek, kde bydlel David Vaire. Nikdo jiný mě nenapadal. Elizabeth vždycky jezdila za svým manažerem, kdy jsem já pracoval, nebo když si někomu potřebovala na mě postěžovat.

 Když jsem vystoupil z auta, šel jsem rovnou ke vchodu do domu, a než jsem zazvonil, ohlédl jsem se, jestli mě nikdo nesleduje. Pak jsem zmáčkl zvonek, na kterém bylo Davidovo příjmení. Chvíli jsem čekal. Ale nikdo se v intercomu neozval. Zazvonil jsem znovu a poodstoupil od dveří, aby se mohl podívat na okna jeho bytu, jestli mě nikdo ze shora nevyhlíží. Nic a nikdo.

 Opět jsem zazvonil ve chvíli, kdy se hlavní vchodové dveře otevřely a z nich vyšli teenageři. Mladý kluk s dívkou. Sotva si mě všimli, ten kluk se mě zeptal, jestli chci jít dovnitř, a držel mi dveře.

„Jo, díky.“ odpověděl jsem. „Nevíš, náhodou, jestli je David Vaire doma?“

„Ne, myslím, že není. Nějakou dobu se tu neukáže.“ odpověděl.

„Jak to?“ divil jsem se.

„Naposledy jsem ho viděl minulý týden, kdy se bavil s majitelem domu. Jen jsem zaslechl, že bude nějakou dobu v zahraničí.“ pokrčil rameny. „Víc toho nevím.“

 Poděkoval jsem mu a šel dovnitř. Když jsem vystoupal po schodech do patra Vairova bytu, uviděl jsem na jeho dveřích lístek, že není doma a že v případě potřeby má návštěvník volat na dané číslo.

 Nejdřív jsem chtěl vzít ten lístek s sebou. Ale když se pak po Davidovi bude někdo shánět, jako já, nebude vědět, kam má volat. Nechal jsem teda lístek na dveřích a číslo si zapamatoval.

 Jen co jsem nasedl do auta, vyhrabal jsem z přihrádky v palubní desce poznámkový blok s propiskou a napsal si telefonní číslo.
----------------------------------------------------------------

 Rozjel jsem se opačným směrem, než byla moje čtvrť Silver Lake. Chtěl jsem vidět Claire, a zeptat se jí, kde je Elizabeth.

 Když jsem z dálky viděl ten známý žlutý rodinný domek, ve kterém bydlela, zhrozil jsem se. To ne. Před domem byla zasazená cedule s nápisem: Na prodej. Zaparkoval jsem před příjezdovou cestou ke garáži, a šel se podívat blíž.

 Na vstupních dveřích byl papír s kontakty na realitní kancelář. Nevěřil jsem tomu. Obešel jsem dům a podíval se přes zadní dveře vedoucí do zahrady. Kuchyň byla prázdná,  i část obýváku, do kterého bylo vidět. Nábytek zůstal, drobnosti a osobní věci nebyly k vidění. Claire a Jamie byli pryč.

----------------------------------------------------------------
----------------------------------------------------------------

 Doma jsem pomalu propadal panice. Nedostal jsem ani šanci rozloučit se s mým synkem, natož, abych věděl, kam se budou stěhovat. Elizabeth byla pryč, a ani jsem nevěděl, kde je její manažer. Číslo, které jsem si zapsal, bylo na synovce Davida Vaira.

 Ten mi řek, že i když ví, kdo jsem, neřekne mi o svém strýci nic, dokud se osobně nepřesvědčí, že mu nevolal nějaký cizí člověk. Zkrátka, ten mladík se mi představí až za týden, kdy se nastěhuje do Davidova bytu.

 Jestli je opravdu David Vaire v zahraničí, a na tak dlouho, aby se do jeho bytu nastěhoval jeho synovec, nemůžu ani odhadovat, za jak dlouho, nebo jestli se vůbec dozvím, kde je moje Elizabeth.

 Posadil jsem se naprosto zničený na sedačku a zíral na časopis, na kterém byly naše fotky. Byl jsem tam já, Elizabeth, i David. Soudní proces začal, a jediný, kdo mi tu zůstal, byl Michael s Emily, novinářka Joely, a nejistá podpora doktorky Howardové. Hlavní aktéři, kteří by mohli zajistit výhru u soudu, byli pryč. A já nevěděl, co mám dělat.