Mocné vibrace baskytary a procítěné souhry houslí, kytary a klavíru podtrhovaly vášnivost této písně. Písně, která se rozléhala po celém sále kulturního centra.
Our Honeymoon
Our Honeymoon
Our Honeymoon
Dreaming away your life
Dreaming away your life
Dreaming away your life
Když pak dozněl i poslední tón, zachytila jsem Davidův líný úsměv. Stál opřený o jedno ze sedadel v první řadě hned u podia. A tento úsměv znamenal dvě věci, jak sám David říkal. Opravdu líbivou písničku, nebo úžasný sex. A ten druhý důvod k tomuto úsměvu už dlouho neměl.
„Je to s tebou lepší a lepší. Už se nemůžu dočkat dalšího alba.“ řekl nahlas, abych ho slyšela i nahoře na prknech podia.
„Ty mi lichotíš.“ zasmála jsem se koketně. Dneska byl můj manažer v dobré náladě.
„Proč to tam nezazpíváš?“ zeptal se mě hned.
Pokrčila jsem rameny a šla se posadit na kraj podia. „Předávání cen Grammy si žádá něco extra.“
„Všechno, co nese tvé jméno, je extra.“ namítl David a pak se pousmál, když došel za mnou. „I když, pořadatelé mě upozornili, ať v té písni nebude nic pohoršujícího.“
„To bude těžký výběr.“ přimhouřila jsem oči. „A zvlášť pak, když žádná slušná Lana Del Rey neexistuje.“ dodala jsem.
„To bych řekl.“
Sotva se ten přehnaně jemný mužský hlas ozval, David se na mě podíval s naštvaným výrazem v očích. Pevně sevřel rty, jako by majiteli toho hlasu chtěl plivnout do tváře, jen co ho uvidí. A já jen zůstala sedět bez hnutí a vnímala jeho kroky rezonující na ploše podia. Přicházel ke mně. Byl za mnou. Jako přízrak mé minulosti, kterého se nikdy nezbavím. S tím jsem byla smířená.
„Bene.“ oslovila jsem ho dřív, než jsem se na něj podívala.
Radost v jeho hlase byla velmi slyšitelná. „Tak krásně jsi mi neřekla už pěkně dlouho.“
Podívala jsem se na Davida a kývla na něj. „Dneska končíme.“
Naštěstí můj manažer věděl dobře, že bude lepší odejít, než riskovat další hádku s Benedictem Morganem. Tím bezcitným hajzlem, což bylo ještě mírné oslovení vzhledem k tomu, jak mě psychicky terorizoval a vydíral.
--------------------------------------------------------
Nechtěla jsem riskovat, že by i kluci hudebníci slyšeli můj rozhovor s výkonným ředitelem nahrávací společnosti CBS, a proto jsem mu navrhla, ať mě doprovodí do podzemních garáží pro hosty kulturního centra.
Odemknula jsem svého červeného mazla, Ferrari, hodila kabelku na místo spolujezdce a pak se opřela o auto, zatím co jsem čekala, až Morgan spustí, proč mi svou přítomností posral celý den.
„Musím uznat, že aspoň kromě hudby máš i vkus na auta.“ promluvil s lačným pohledem na mém autě. Pak se podíval na mě. „Mám pro tebe návrh.“
„Takže rovnou k věci?“ zvedla jsem levé obočí ve výzvě.
Pousmál se jako bych mu nabídla něco mnohem dekadentnějšího, než jen pouhou konverzaci. Sice měl na svědomí několik mých kolapsů, co se psychické stránky týkalo, ale to neznamenalo, že před ním budu utíkat jen, co ho uvidím. Rozhodla jsem se uplatnit ono rčení… Drž si přátele u těla, a nepřátele ještě blíž.
„Myslíš si, že mi nějaké výhružky od právníka naženou strach? Po to všem?“ zamračil se. „To jsi mě pěkně zklamala, El.“
Proč používá mou starou přezdívku? Měla jsem pocit, jako by pořád žil v minulosti. A možná to tak bylo, když se mi pořád snažil dostat do mozku. A veškeré vzpomínky na Benedicta Morgana nebyly víc než jen smutné a politování hodné. Jenže už jsem nebyla ta naivní holka, která se snaží postavit na vlastní nohy. Už nejsem El!
„A ke všemu mě zklamalo to, že to nebyl tvůj právník, kdo to poslal. Byl to jen právník tvého manžílka.“ dodala s posměšným vyslovením manžílka. „Ale už mě to nebaví.“ povzdechl si a zastrčil si ruce do kapes značkových kalhot, ke kterým měl i sako. „Dlouho jsem vymýšlel, jak tě sledovat z povzdálí a neosobně tě dráždit.“
„Víš, co se říká.“ odpověděla jsem. „Nedráždi hada bosou nohou.“ řekla jsem nižším hlasem. „Taky jsi zapomněl na to, že už dávno nejsem El.“
Pobaveně se usmál a pak přistoupil blíž. Vyndal ruce z kapes a pak se jimi zapřel o střechu mého auta, čímž mi nedal šanci k fyzickému odstupu. Cítila jsem z něj silný parfém, který měl nejspíš vzbuzovat zájem u žen svou kořeněnou částí, a santalové dřevo mělo pravděpodobně podtrhovat autoritu. Jenže ve mně to tak akorát vzbuzovalo ho nakopnout do rozkroku. Proč ho vlastně rovnou nenakopat?
„Tak poslouchej…“
Řekl naštvaně a pak mě nečekaně přirazil k autu. Nevím, jestli mě víc bolel náraz nebo ten šok samotný. Morgan ale na nic nečekal a hned mě znehybnil, když mě chytil za levé zápěstí, otočil mi jím a švihem mě donutil se k němu obrátit, zatím co na zádech mi dál bolestivě kroutil s levačkou. Volnou rukou mi zacpal pusu, takže veškeré moje bolestné výkřiky nikdo neslyšel.
„S Claire Parkerovou jsem ještě jednal v rukavičkách protože je zatraceně chytrá. Ale k dalším tvým přátelům už tak hodný nebudu.“
Pokusila jsem se stoupnout si na špičky, abych si aspoň trochu ulevila od bolesti, jenže to mi nedovolil, protože sotva jsem se pohnula, natlačil se na mě svým tělem, a kůže na levém pokrouceném zápěstí mě bolela mnohem víc. Srdce mi tlouklo splašeně až někde v krku, ruka mě kurevsky bolela a ke všemu jsem si pod jeho sílou připadala jako ta největší nicka na světě.
„Budu velmi osobní. To se neboj.“ dodal.
V následujícím chvíli se ode mě vzdálil, takže mě přestal tlačit k autu, a zároveň pustil i mé zápěstí. Hned jsem ustoupila od mého auta a ohlédla se po něm. Kráčel směrem k únikovému schodišti a jeho kroky se ozývaly po celém patře podzemního parkoviště. Podívala jsem se na své levé zápěstí, a všimla si, že na některých místech začala kůže modrat.
Zvedla jsem hlavu a nenávistně zařvala, dokud měl šanci slyšet můj hlas. „Jsi svině, Morgane!“
Na místě se zastavil. Byl pár kroků od těžkých železných dveří vedoucích na schodiště, a kdyby se chtěl přece jen vrátit, bezpečně bych stihla nasednout do svého Ferrari a odjet. Ale to jsem v plánu neměla. Momentálně ve mně koloval takový vztek, že bych se s ním i porvala nehledě na mé bolavé zápěstí.
„Proč si to rovnou nevyříkáš se mnou?“ zeptala jsem se naštvaně.
S uvolněným výrazem ve tváři a pomalu dal do chůze. Zpátky ke mně.
„Nevím, o co ti jde, ale mě jen tak do kouta nezaženeš.“ dodala jsem nebojácně.
Došel až ke mně, aby nemusel zvyšovat hlas, tak jako já. Zastavil se jen pár centimetrů od mého těla, které se chvělo adrenalinem. Když zvedl ruku, ztuhla jsem. Ale místo hrubosti vystřídala něha, která pro mě byla až moc jedovatá v jeho podání.
„Ve Francii jsem se o tebe staral.“ začal tichým hlasem. Jemně mi uhlazoval prameny vlasů za ucho. „Měl jsem s tebou plány, Elizabeth.“ odmlčel se a přemístil svou dlaň dozadu na můj krk. „A po tolika letech jsem ti ani nestál za rozloučení.“
Musela jsem se podívat jinam než do jeho tmavě hnědých očí. Sledovala jsem každičké tmavé místo mezi zaparkovanými auty. Každé malé okno ve dveřích, které odsud vedly na schodiště, nebo ven z centra. Nestrpěla bych, kdyby mě tu kdokoliv viděl s Benedictem Morganem v tak těsné blízkosti.
A i když jsem se mu nedívala do očí, v mé mysli se objevovaly vzpomínky, flashbacky, kterých jsem se nemohla zbavit. Bohužel, se smutnými vzpomínkami šly ruku v ruce i ty veselé. Kdysi jsem k tomuto člověku něco cítila. Jenže to bych nesměla být jednou z mnoha tanečnic, které se vydržoval. Lhal mi do očí, a já jsem při tom nechtěla nic víc, než jen upřímnost. Nechtěla jsem ani jeho peníze, ale byla bych blbá, kdybych si je nevzala, když jsem nic neměla. Nic a nikoho.
„Nebyla jsem jediná, a ty to víš.“ odpověděla jsem stále naštvaným hlasem a pak do něj zabodla svůj zamračený pohled.
„Ale běž.“ zasmál se tiše a pak mě políbil na čelo. Nemohla jsem ucuknout, když mě pořád držel zezadu za krk. „Ze všech těch bordelů jsem měl zisk. Spal jsem s těma courama, abych majitelům nekazil pověst. To ty jsi byla jediná, které jsem všechno zařídil. Byt, jídlo, pohodlí.“ odmlčel se a sklonil se blíž. To už jsem se dlaněmi zapřela o jeho tvrdé břicho, aby se nepřiblížil ani o píď. „Ty jsi byla jediná, kdo mi za to stál.“ pošeptal mi do ucha.
„Teď už je pozdě na vysvětlování.“ odstrčila jsem ho od sebe, a byla jsem překvapená, že se nechal. „Měla jsem možnost utéct a změnit si život. S první šancí jsem utekla do Paříže. S druhou přišel Jared a za to mu budu navždycky dlužná.“
„Ty mě budeš prosit.“ řekl chladně. „Ne, že budeš dlužná tomu namistrovanému pitomci. Ty se ještě za mnou budeš plazit, abych tě vytáhl z těch sraček, do kterých tě dostal.“
Znovu ke mně přistoupil a rychlým pohybem ruky mě chytil za vlasy a zaklonil mi hlavu, aby se mi zpříma díval do očí.
„Vezmu si na mušku všechny, kteří pro tebe něco znamenají. Udělám jim takové peklo, až mě sama budeš prosit, abych přestal. A ten tvůj manžílek si to pěkně vypije za to, že mi tě odtáhl do tohoto města padlých andělů.“ Znovu mi cukl za vlasy a já hned vymrštila ruku. Vrazila jsem mu facku a on mě konečně pustil.
„Hajzle!“ plivla jsem na něj.
„Tebe si nechám na konec. Jakmile budou mít tví kamarádi a rodina zničené životy, a budou tě nenávidět, tebe si vezmu zpátky.“
Náhle se ozvala rána, která se rozlehla po celém patře podzemního parkoviště, ve kterém jsme byli. Oba jsme se ohlédli a uviděli mého manažera Davida Vaira, jak stojí u dveří na schodiště. Měl zpevněné tělo a z jeho pohledu to neznamenalo nic dobrého. Zuřil. Proto tak práskl dveřmi.
„Morgane!“ řekl rázně.
Jenže Benedict Morgan se ho rozhodl ignorovat a svou pozornost znovu upřel na mě. Setkala jsem se s jeho potěšeným pohledem, protože se mu podařilo naštvat Davida.
„Brzy, Elizabeth.“ dodal Morgan. „Začnu s tím brzy.“
Když se otočil k odchodu, David už byl na cestě za mnou. Když se minuli, vyměnili si pěkně naštvané pohledy. Řekla bych, že kdyby se jen letmo dotkli, hned by se porvali. Jakmile Morgan zmizel za dveřmi vedoucími ven z parkoviště, David se zastavil přímo přede mnou a vztekle ukázal na místo, kde právě zmizel člověk, kterého jsem ze srdce nenáviděla.
„Co to, kurva, bylo?“ zeptal se nepříčetně David.
Podívala jsem se do jeho tmavých modrošedých očí, které byly plné vzteku.
„Slyšel jsi to?“ zeptala jsem se najednou přidušeně.
Až v tuhle chvíli, kdy jsem u sebe měla někoho, kdo mi je oporou, a komu na mě záleží, mi došlo, co všechno se teď stalo. Když bojujeme s démony sami, snažíme se odolávat co nejdéle. Ale když máme kolem sebe přátele a ty, které milujeme, dodá nám to sice sílu, ale zároveň si uvědomujeme, že právě o ty nejbližší osoby můžeme přijít.
„A viděl.“ odpověděl mi naštvaně. „Dělal si z tebe fackovacího panáka. Proč jsi ho nekopla do koulí?“ zeptal se dotčeně. „To tě nikdo nenaučil?“
„Davide, on teď po nás půjde.“ řekla jsem varovným tónem. „Musíš si dávat pozor.“
„Já se o sebe postarám sám. Teď nahlásíme na policii všechno, co se tu teď odehrálo.“ odpověděl neodbytně.
Sáhl po klice na dveřích a nasedl do mého auta na místo řidiče. Z mé kabelky vyhrabal klíč a ten pak zastrčil do zapalování.
„Zbláznil ses?“ naklonila jsem se do auta, aby na mě viděl. „Nikdo mi to nedokáže, že mě vydírá.“
„Já ano.“ odpověděl tvrdohlavě.
To snad není pravda. Založila jsem si ruce na hrudi a opřela se o moje drahocenné červené italské auto. Jestli si teď chce hrát na pána situace, pak se šeredně spletl! A i když jsem si vybavila veškeré problémy, které měly zaručeně spojitost s Benedictem Morganem, nikde nebyla sebemenší stopa, která by k němu vedla.
Věděla jsem, že udělal hodně věcí, které mi podkopávaly nohy, a dokonce se k tomu i sám přiznal, ale nikdy a nikde za sebou nenechal důkazy. A obvinění bez důkazů by policajtům dalo jen jediné – záznam zahrabaný v zapomenuté kartotéce. Sice by si na Morgana mohli posvítit, jenže ten je tak šetrný, že by na něj nic nevyhrabali.
David naštvaně praštil do volantu a pak vysednul. Postavil se naproti mně a probodával mě svým pohledem.
„A co chceš dělat?“ obořil se do mě. „Chceš se nechat dál takhle napadat?“
A najednou mi došlo, že mi Morgan ještě pořád neřekl svůj návrh. Nevěděla jsem, co po mě chtěl, takže jsem z toho mohla udělat výhodu. Chtělo to jen čas.
--------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------
Dalo mi to pěknou práci přemluvit Davida, abychom se o Morganovi nebavili. Viděla jsem na něm moc dobře, že mu chtěl rozbít hubu už v těch garážích, a kdybych mu dala souhlas, ještě teď by sedl do auta, a jel by si to s ním vyřídit.
Jenže jsme pili. Zakotvili jsme u něj doma, otevřeli láhev suchého Martini, otevřeli brambůrky, oříšky a olivy nasypali do misky. Připadala jsem si jako nějaká studentka, co se jen tak fláká po dni stráveném v učebnicích. Jen mi to tak připadalo, než bych někdy byla na vysoké.
Seděli jsme na parketách obklopeni jídlem a pitím kousek od otevřených dveří na balkón, kde jsem měla k dispozici popelník. Sice nerada, ale to setkání s Morganem mě donutilo sáhnout po Davidově krabičce. Dokonce i on si zapálil, a to kouřil jen výjimečně.
Nabrala jsem si pár kešu oříšků do dlaně a ujídala je, když jsem očima zkoumala jeho ložnici. Dlouho jsem tu nebyla. Postel otočená na východ, naproti ní komoda, která měla po obou stranách dveře. Jedny na chodbu, druhé do malé šatny.
„Kdy jsi tu naposledy někoho měl?“ zeptala jsem se do ticha.
„Proč?“ zeptal se a potáhl z cigarety a vydechl ven na balkon.
Zasmála jsem se a neurčitě ukázala po pokoji. „Máš tu nezvykle uklizeno.“
„Když nemáš dostatek rozptýlení, tak se uchýlíš i domácím pracím.“ odpověděl David s úsměvem. „Už je to doba, co jsem někoho měl.“
„Měl jsi někoho po Emily?“ zeptala jsem se rovnou. Co se dala dohromady s Michaelem, vůbec o ní nemluvil.
„Jo, to jo.“ odpověděl hned. „Ale bylo to takové…“ odmlčel se a zadíval se ven na ulici. „Slepé.“
„Slepé?“ divila jsem se.
Věnoval mi takový ten pohled – něco bys o tom mohla vědět. Chápala jsem ho. Když jsem tančila v Chat Noir, bylo mi jedno, s kým jsem měla jít do postele. Hlavně abych aspoň na chvíli zapomněla na prázdnotu, kterou jsem nedokázala vyplnit. Prázdnotu, kterou může vyplnit jen osoba, kterou milujeme.
Po chvíli jsem jen němě pokývala hlavou na souhlas.
„Příště, až najdu někoho, kým si budu jistý, tak udělám všechno pro to, aby ten vztah vydržel.“ dodal po chvíli David.
„Nevěstu.“ pousmála jsem se na něj.
„Jo.“ oplatil mi úsměv.
Upila jsem si ze sklenky a dál přemýšlela. Až takovou ženu najde, budu mít radost. Od té doby, co mu Emily dala košem, už nebýval tak veselý a optimistický. Aspoň mu zůstala kuráž s kousavým humorem, když už nic.
Z chodby se začalo ozývat zvonění telefonu. David si típnul cigaretu do popelníku, a odešel. Já si pro změnu nabodla na párátko olivu a rty si ji stáhla do pusy.
„Ano?... Jo, je tady… Dobře.“
Po chvíli se vrátil i s balíčky a dosypal oříšky a brambůrky do misek.
„Kdo to byl?“ zahuhlala jsem s olivou v puse.
„Claire.“ odpověděl a šel do blízké kuchyně. „Prý byla u vás v Silver Lake, a Jared ji poslal sem.“
„A neříkala, co chce?“ zeptala jsem se dodatečně, když donesl další sklenku a jemně perlivou minerálku.
„Prostě se po tobě shání. Tak jsem ji pustil dovnitř.“ odpověděl a pak se zasmál. „Je ale vidět, že Jared ví, kde jsi, i když mu nic neřekneš.“
A za chvíli jsme už slyšeli klepání na hlavní dveře bytu. David jí šel otevřít, zatím co já jsem zůstala sedět opřená o zeď hned u dveří na balkón. Co si asi Claire řekne, když tu debužírujeme na podlaze a vyhulujeme s hlavama na balkóně? Přišlo mi to trochu komické, že se Davidem spokojíme i s otlačenými zadky, i když jsme mohli sedět v obýváku na pohodlné sedačce.
„Páni, to je jídla.“
Řekla Claire, když se objevila ve dveřích ložnice. Vypadala dobře, odpočatě. Zrzavé vlasy lichotily její bledé pleti a zeleno-modrým očím. Odvázala si pásek na kabátu, svlékla si ho a ledabyle ho pohodila k mé bundě na posteli.
„Ty si pamatuješ minerálku?“
Zeptala se Davida, když si sedla vedle mě a nalila si vodu do skleničky, kterou jsem jí podala.
„No jo.“ odpověděl David a sedl si naproti nám a opřel se zády o postel. „Kdyby ne, tak bys mi to vyčítala.“
„Jak se máš? Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se Claire.
Napila se, souhlasně kývla hlavou a pak si povzdechla. Pak si svoji sklenku párkrát pootočila v ruce. Zdálo se, že byla nervózní.
„Budeme se s Jamiem stěhovat.“ řekla se skloněnou hlavou.
Moje oči hned střelily pohledem po Davidovi. Nevím, proč jsem se na něj podívala, protože o jeho reakci jsem se nijak zvlášť stara nemusela, protože to hlavní se čekalo ode mě. Vždyť ještě neřekla, kam půjde. Vnitřní hlas mě chtěl sice uklidnit, ale soudě podle nervózního výrazu, který měla Claire ve tváři, to bylo vážné. Zatím jsme se jedna druhé vyhýbaly pohledem.
„Kam?“ zeptal se místo mě David.
„Do Londýna.“ odpověděla opatrně.
Cítila jsem na sobě její pohled. Okamžitě mě napadlo, že Morgan musel začít páchat škody už dneska. A pak… Jen myšlenka, že by Jared přišel o možnost vídat se s jeho synkem, mě uvnitř ničila.
„Byl za tebou dneska Morgan?“ zeptala jsem se jí a podívala se jí do očí.
Až teď jsem si všimla, že vůbec odpočatě nevypadala. Kruhy pod očima nezakryl ani drahý make-up, a oči měla unavené od pláče. Co jí ten bastard udělal?! Teprve když jsem ji měla takhle blízko u sebe, jsem viděla pravdu v její unavené tváři.
Přikývla. „Nic říkat nebudu. Jen se prostě chci odsud dostat. Zaručit Jamiemu klidný život.“
„Já ho zabiju!“ zaklel David naštvaně a zajel si prsty do vlasů. „Tohle už je moc, do prdele!“
„Davide, prosím.“ snažila jsem se ho uklidnit. „To, že budeš takhle vyvádět, nic nezmění.“
„Já se už jenom divím, že s tím Jared dělá úplné hovno!“ zvýšil hlas a ukázal na Claire. „Ani vlastní děcko nedokáže ochránit, natož vlastní ženu.“
Claire se na mě podívala, jako bych už taky poznala Morganovy způsoby. To sice byla pravda, ale pořád jsem to nemohla srovnat s její zkušeností. Ovšem porovnání jsem nepotřebovala k tomu, abych si uvědomila, že peklo se blíží čím dál víc.