Měl jsem hned několik důvodů, proč si všímat Elizabeth.
Ne jen proto, že je moje žena. Ale kvůli tomu, jak se vším bojovala. Jak si vedla v hudebních žebříčcích, jak se hrnuly nabídky pro rozhovory, focení do časopisů, být hostem v talkshow… A pak tu byl její osobní život. Jak se snažila soustředit na všechno kolem, ale ne na sebe samotnou. Čím víc toho měla, tím víc byla unavenější a vyčerpaná.
Tím chci říct, že co se týkalo jí, týkalo se taky i mě. Díky tomu, že jsme před Vánoci skončili turné, za což naše skupina Thirty Seconds To Mars dostala mnoho ocenění za turné s nejvyšším počtem odehraných show, jsem teď měl hodně času pro sebe. Nastal ten čas zase se uzavřít do soukromí před celým světem, a najít ten ztracený klid. Jenže když jsem měl doma Eli, která by se dala považovat za hromádku neštěstí, šlo to těžko.
Když mi tehdy zavolal Michael, a skoro jsme se pohádali, musel jsem to utnout dřív, než by to bylo ještě horší. Co mě ale nejvíc naštvalo, bylo to, že jsem před ním musel vypadat, jako naprostý ignorant. Že mě nenapadlo na Morgana uhodit? Nevyhrožovat mu vrácením těch všech podrazů? To si pište, že jsem to chtěl udělat. A jak! Jenže jediná osoba, která mi v tom stále bránila, byla sama Elizabeth. Ta, která by Morganovi mohla nejlíp vrátit jeho podpásové jednání i s úroky, to prostě nechtěla řešit žádným vyrovnáním. Skoro to vypadalo, že čeká, až ho to přestane bavit a dá jí pokoj. Jenže my všichni jsme moc dobře věděli, že Morgan toho nenechá.
Už to byla nějaká doba, co můj právník měl nachystanou žalobu s kompletním výčtem všeho, co mojí manželce způsobil. Bylo to velmi osobní, ale i pod hrozbou veřejného odhalení Liziné minulosti se to jednou nebo později bude muset vyřešit. A s Morganovou vytrvalostí jsem měl tu záruku, že k tomu dojde. A bude to brzy.
-------------------------------------------------
Co se týkalo Elizabeth samotné, řekla mi, že hodně zvažuje adopci malé Chelsea. Jenže má strach o to děvčátko právě kvůli tomu psychopatovi. Já jsem zase věřil, že když by Eli konečně dostála mateřským povinnostem, uklidnilo by ji to, a ke všemu třeba i posilnilo, protože by měla o to větší důvod bránit sebe, mě, její přátele a ono adoptované děvče. Chránila by nás, a Chelsea by pro ni byla dost silnou oporou.
„A proč ne?“
Navrhnul jsem opatrně, když jsme procházeli naši velkou garáž a probírali staré věci, které vyhodíme při jarním úklidu.
„Já fakt nevím.“
Odpověděla váhavě, spíš nerozhodně, když se dívala do krabic s čistícími prostředky na auto.
„Postarám se o vás.“ řekl jsem z ničeho nic. Chvilku mi to přišlo, jako bych ji k tomu chtěl donutit, ale tak to nebylo. „Pohrozím Morganovi, ať ti dá pokoj.“
Otočila se na mě s nejistým pohledem, zatím co já se lokty opíral o střechu jejího červeného Ferrari.
„Právník mu pošle upozornění. Jestli si něco dovolí i potom, dám ho k soudu.“ pokračoval jsem. „Měl jsem to tak udělat už dávno.“ dodal jsem naštvaný sám na sebe.
„Mohla jsem ho zažalovat i já, ale…“ odmlčela se. „Prostě si myslím, že by nebylo dobré rýpat do vosího hnízda.“ řekla potichu, jako by mě tím mohla naštvat.
„Radši riskovat roj a rovnou se zbavit hnízda, než každý den čekat na jedno bodnutí.“ odpověděl jsem odhodlaně a obešel auto. Došel jsem za ní a objal ji kolem pasu. „Zapomeň na něj. Chelsea tě má ráda, sama mi to několikrát řekla. Budeme konečně taťka s mamkou. A o Morgana se postarám já.“ políbil jsem ji do vlasů.
„Ještě si to rozmyslím.“ odpověděla s povzdechnutím. „Teď bych si ale chtěla dát něco sladkého s jablky. Jenže doma nic nemáme, a ani by se mi péct nechtělo.“ otočila se ke mně čelem s nadějí v očích.
Usmál jsem se nad jejím jasným vzkazem. „Tak si jdeme prosedět pozdní odpoledne do cukrárny.“
-------------------------------------------------
„Mohli jsme jít klidně jinam.“
Reagovala Elizabeth, když si srovnala naše objednávky. Její krémový pohár se zmrzlinou a dortík byly jako giganti oproti mému obyčejnému ovocnému salátu.
„Hele, mají tady i koktejly z mandlového a kokosového mléka. Takže i vegani si přijdou na své. I palačinky dělají veganské.“ namítl jsem a usmál se nad její starostí. „Zkrátka jsem si toho nechtěl naložit, jako tady někdo.“ ukázal jsem na její pohár.
„Když jsem jednou za čas v cukrárně, tak si to užiju.“ pokrčila rameny a dala se do hodování.
Pokýval jsem hlavou a sledoval ji, jak si užívá pohárovou orgii. Musel jsem se nad tím zase usmát. Elizabeth si uměla užívat v mnoha směrech. A při tom nezapomínala pečlivě dbát na moje veganství. I když jsme třeba cestou někde odběhli na potraviny, vždycky zahlásila, jaké mají mléko a podobně. Prý abych věděl.
Zatím co jsem s pohledem na Liz slepě napichoval ovoce, představoval jsem si, jaké by to bylo, kdybychom měli Chelsea. Kdybychom ji adoptovali. Určitě by se teď ládovala sladkostmi s Eli. Určitě by pak spolu dělaly holčičí věci jako nákupy a líčení. Vsadil bych se, že Chelsea by to zbožňovala stejně, jako Eli.
„Tak.“ začala Elizabeth. „Turné máš za sebou.. Co takhle nějaké nové písničky?“ koukla na mě zvědavě.
„Něco by bylo.“ pousmál jsem se a pak se zamyslel. Nechtěl jsem se moc bavit o práci. „Co budeme dělat v létě? Můžeme si pomalu plánovat výlety, než začne hlavní sezóna dovolených.“ navrhl jsem.
„Nooo… To se ještě uvidí.“ protáhla Elizabeth a hned si vzala brčko do pusy.
Lehce jsem se zamračil. „Co se uvidí?“
„Jestli nakonec nepojedeme ve třech.“ dodala když polkla jahodový krém. „Uvažuju o Chelsea.“
Dlouze jsem se na ni zadíval, pak se natáhl přes stůl a vzal do své dlaně její ruku. Na chvilku se zarazila a ostražitě mě sledovala. No tohle jsem zrovna nečekal.
„Je to na tobě.“ řekl jsem s vážným výrazem. „Jsou to naše nejlepší roky. Je to tvoje rozhodnutí, když si je chceš naplno užít, nebo se o ně ještě podělit s někým.“
„Ještě?“ zvedla jedno obočí a pousmála se.
„Víš jak.“ řekl jsem ledabyle. „Už se o své mládí dělíš i se mnou.“
Jen co to uslyšela, zasmála se pěkně od srdce. „A sakra. To je pravda.“ smála se.
Pak se ona naklonila přes stůl, div, že nepřeklopila pohár, a dala mi mlaskavou pusu. Pak z ničeho nic vykulila oči.
„Ó promiň. Nanesla jsem na tvé veganské rty trochu krému s kravím mlékem.“ řekla tentokrát až moc teatrálně.
„Přežiju to.“ ujistil jsem ji.
„Ne, ne, ne!“ začala přehnaně panikařit.
Zvedla se náhle, popadla ubrousek ze stojánku, vyskočila mi na klín a začala mi zběsile utírat pusu.
„Honem! Ať se neosypeš!“ drhla mě se smíchem.
„A ty máš v sobě zase moc cukru.“ namítl jsem přes ubrousek na tváři.
---------------------------------------------------
„Tohle mi chybělo.“
Pronesla s citem, když jsme se dívali na Los Angeles. Když jsme odjížděli z cukrárny, napadlo mě udělat si zajížďku do kopců. Naše vyhlídka mě opět nezklamala. Vlastně, i kdyby pršelo, nebo byla bouřka, tenhle pohled by mě nikdy neomrzel.
A zvlášť pak mě nikdy neomrzí koukat na moji Eli. Měla rozpažené ruce v mojí koženkové bundě, hlavu zakloněnou a nasávala ten smog z města, jako by měla před sebou tropický prales. Jak romantické, pomyslel jsem si.
Otočila se a podívala se na mě s úsměvem. Ruce stále rozpažené.
„Jsem dobře nakrmená a spokojená ženuška.“ prohlásila vesele. „Ale ke štěstí mi chybí jen jedno…“
Natáhla ke mně ruku, kterou jsem přijal a nechal se vtáhnout do jejího objetí. Zaháčkovala si mě, objímala mě kolem trupu, zatím co já jsem ji hladil po vlasech. Rozhalila mi moji rozepnutou mikinu a dala mi pár polibků na hruď přes tričko.
„Ke štěstí ti chybělo utřít si make up do trička tvého řidiče?“ zeptal jsem se a hned jsem to schytal.
Zasmála se a pleskla mě po zadku. „Kdyby jenom řidiče.“ Zvedla hlavu a podívala se na mě. „Jsi i podrž tašku, vynes koš, vezmi mi kufr, poskládej ponožky.“
Teď jsem se smál i já. S tímhle seznamem mohla pokračovat, ale já jsem byl jejím hrdým poskokem.
„A víš, co mám z toho všeho nejradši?“ zeptal jsem se jí. Zavrtěla hlavou a dál na mě upírala své krásné tmavě zelené oči. „Když mi řekneš…“ sklonil jsem se k ní a pošeptal jí do ucha. „Miluj mě.“
--------------------------------------------------
Sledoval jsem ji, jak pravidelně dýchala, když spala. Jak uvolněnou měla tvář, její rty byly pootevřené, tmavě hnědé vlasy tvořily hustý závoj jak přes její tvář, tak i záda a polštář. Ležela na břiše s hlavou na polštáři, pod kterým měla ruce. Skoro jako by se opalovala v záři měsíce, jehož světlo si do naší ložnice nenašlo cestu. Ale i tak. S Elizabeth bylo možné cokoliv.
Stejně jako ona, i já jsem byl nahý. Dovolil jsem si Elizabeth uspat tím nejpříjemnějším způsobem, jaký milenci můžou podniknout. Nemohl jsem odolat a musel jsem k ní natáhnout ruku. Chtěl jsem cítit pod svou dlaní její pokožku. Opatrně jsem ji hladil po zádech nahoru a dolů, a sledoval v šeru úplňku, jestli se náhodou Eli nevzbudí. Něco zamumlala a nepatrně se zachvěla. Přisunul jsem se k ní blíž. Odhrnul jsem jí vlasy na stranu a začal ji líbat mezi lopatkami postupně níž podél páteře.
„Co je?“ zeptala se ospale.
„Obdivuju tě.“ zašeptal jsem a dál jsem ochutnával její bedra.
Zakňučela a pak si povzdechla. „Nešlo by to jinak?“
Odhrnul jsem i bílou bavlněnou přikrývku z jejího dokonalého pozadí a rozhodl se moji Eli trošku probrat z polospánku. S citem a rychle jsem ji kousl do jemné kůže na zadku, a ona hned vyjekla, když ji můj atak překvapil.
„Au! Jsi normální?“ otočila se na bok, čímž mi ukázala své tělo zepředu.
„Obávám se, že ne.“ usmál jsem se.
A stejným způsobem, líbáním, jsem uctíval i její břicho, hrudník, krk, a nakonec i její plné rty. Lehla si na záda a opět se mi vydala na milost. Líbal jsem ji a hladil po celém těle, dokud mě už sama nezačala prosit, abych ji znovu pomiloval. Dlouho mě přemlouvat nemusela…
----------------------------------------------------------
----------------------------------------------------------
Únor 1989 - o pár týdnů později...
„A jak bylo v Kanadě?“
Bylo u nás celkem rušno. Ne, že bychom dělali večírek, to už jsme dlouho nespáchali. Elizabeth k nám domů pozvala jejího manažera Davida, a PR manažerku. Spolu s Claire přijel i můj syn Jamie. Zatím co oni si nejdřív vyprávěli, jak strávili vánoční svátky, já jsem si vzal Jamieho na starost.
„Bylo to super. Děcka rostou jako z vody.“ odpověděl David na Lizin dotaz.
Namátkou jsem se na Elizabeth podíval, jak se bude tvářit při zmínce o Davidových synovcích a neteřích, a kupodivu se ona dívala na mě. Něžně se na mě usmála a dál se pak věnovala svým manažerům, se kterými seděla v obývací části otevřeného prostoru našeho domu. Na obývák to bylo přece jen velké, ale to je jedno.
-------------------------------------------------------------
S Jamiem jsme šli do pracovny. Už dřív jsem mu slíbil, že mu ukážu fotky, které jsem nafotil během celého turné po světě. Vytahoval jsem alba za albem, zkoumal popisky a vzpomínal neskutečnou srandu, kterou jsme si jako celý tým užili, a na to šílenství, které nám fanoušci neúnavně ukazovali. Během toho jsem si s Jamiem povídal o všem možném. Jak by ještě chtěl prázdniny, protože se mu do školy nechtělo. Taky začal chodit do hudebky, kde se učil na kytaru, což pro mě byla novinka. Prý si přál pod stromeček akustickou kytaru a spoléhal na to, že mu pomůžu s hraním.
Tak jsem přinesl do pracovny svoji kytaru, a pak i moji elektrickou. Když jsem je nemusel mít ve studiu, nechával jsem si je doma. A v pracovně jsme měli mimo počítač i studiový mikrofon, nahrávač, repráky a všechno vybavení pro domácí studio. Docela mě mrzelo, že Elizabeth přede mnou skoro vůbec nehrála. Nebo spíš nezpívala. Prý se na to přede mnou necítí, a jenom přes mikrofon nezní falešně. Takové kecy!
„Jsi fakt dobrý. To si musíš brnkat každý den, ne?“ zeptal jsem se, když jsme oba hráli jednoduchou melodii.
Jamie se usmál a přikývl. „To jo. Ale takhle to zní úplně jinak.“ liboval si, když měl kytaru napojenou na reproduktor.
„Napíšeme spolu něco?“ zeptal jsem se hned, když jsem viděl jeho nadšení.
„Jo!“ téměř vykřikl nadšením. Byl to prostě ještě malý kluk, teprve mu bude sedm. A nadšení z něj sálalo.
----------------------------------------------------
Šel jsem nám do kuchyně dolít limonády, a jen tak jsem nahlédl, jaká je nálada v obýváku. Claire vypadala bledě a David si poněkud dopáleně zajížděl prsty do vlasů. A Elizabeth zrovna přišla za mnou do kuchyně, a začala vytahovat dvě sklenice na Martini.
„Nejsou tady náhodou autem?“ zeptal jsem se jí potichu, když jsem doléval limonádu.
„Jedna pro mě.“ odpověděla Eli. „A druhá pro Claire. Potřebuje něco lepšího než minerálku.“
Neměl jsem z toho dobrý pocit. „Stalo se něco?“
Naklonila se ke mně a s vážným výrazem zašeptala: „Pak ti to povím.“.
Z láhve nalila Martini, zelené olivy napíchla na párátka a pak naservírovala skleničky na konferenční stolek v obýváku. Za to já jsem zůstal v kuchyni a předstíral, že hledám něco k jídlu, abych mohl nenápadně poslouchat a sledovat, o čem se ti tři baví.
„Myslíš, že by s něčím takovým přišel i za tebou?“ zeptala se Eli Davida.
„Těžko říct, ale…“ odpověděl David, když ho přerušila Claire.
„Nemyslím si.“ řekla hned. „On ví, že by ho David poslal někam.“ dodala sklesle.
„Neříkej mi, že bys to nesvedla.“ namítl David. „Mě jsi odpálkovala sotva jsem se představil.“
Do toho se Eli zasmála. „Bože, to byla paráda.“
„Nicméně. Ať už to bude pokračovat, jak chce…“ pokračoval David. „Budeme pořád jeden tým.“
Pocítil jsem bodnutí žárlivosti. Ten prohnaný zmetek se staví na moje místo. Vždyť jsem to byl já, kdo je manželem Elizabeth. A já znám Claire jako nikdo jiný, a mám s ní dítě. Na jednu stranu mě to ještě šokovalo, že jsem si je chtěl obě přivlastnit, ale tak to nejspíš bylo dobře. Eli miluju, a i když s Claire nemám žádný podobný vztah, jako k Elizabeth, stejně je pořád matkou mého syna. Budu je obě chránit, když bude potřeba, a jestli někdo Claire vyhrožuje a týká se to i malého Jamieho, tak brzy udělám razantní změny.
------------------------------------------------------
Návštěva se u nás zdržela ještě dlouho do noci. Když pak odjeli, dal jsem do pořádku pracovnu. Vypnul jsem reproduktory, schoval kytary s pýchou, že jsem Jamieho naučil dvě písničky, a donesl skleničky a talířky od svačiny do kuchyně.
Elizabeth v obýváku už dávno uklidila, a teď postávala u francouzských oken a na klavíru za sebou měla skleničku s malinovou limonádou. Jemně se pousmála, když mě viděla v odrazu okna, jak se za ní potichu plížím. Objal jsem ji kolem pasu, a ona se o mě opřela zády.
„Claire měla štěstí, že ji a Jamieho přivezl David. Jinak bych ji domů musel odvézt já, kdyby tu byla svým autem.“ řekl jsem k tomu náhlému Martini, a Elizabeth se přestala usmívat. „Co jste řešili?“ zeptal jsem se.
„Benedict Morgan si ji pozval k sobě do kanceláře v centru. Přímo do ředitelství.“ odpověděla.
V momentě jsem ztuhl. Co udělal?! Vzal jsem ji za ramena a otočil si ji k sobě čelem. Její veškerá hravost, kterou kdysi mívala v očích, byla pryč.
„Šla tam, protože se bála, že kdyby odmítla, začal by ji vydírat. Nebo by se zaměřil na Jamieho.“ pokračovala dál. „Prý u něj byla hodně dlouho.“
„Co chtěl?“ přerušil jsem ji netrpělivě.
„Nabízel jí práci.“ odpověděla s pohledem s pevně spojeným s tím mým.
Práci? Tak tohle bych čekal ze všeho nejmíň. Elizabeth přikývla v reakci na můj, zřejmě, zmatený výraz.
„Prý to byly takové částky, které se jen těžko dají odmítnout. A takové pozice… Generální manažerka, ředitelka… Našel cokoliv, co by jí mohlo padnout. Chtěl ji dostat co nejdál od nás. Do New Yorku, do Washingtonu, i do Chicaga.“ Odmlčela se.
Přemýšlel jsem nad tím vším, a pravda byla jednoznačná. Přesně taková, jak to Elizabeth řekla. Morgan chtěl dostat Claire pryč od nás. Pryč ode mě. Věděl, že kdyby přijala některé z těchto míst, musel by s ní odjet i Jamie. Musel by, protože já v jeho rodném listu nejsem napsaný, a tudíž jediným odpovědným zástupcem je ona.
„Jednal s ní prý hodně dlouho. Snažil se ji přesvědčit všemi možnými argumenty.“ pokračovala Elizabeth. „Bojím se, že nějakého varování od tvého právníka si ani nevšiml.“
A jestli to takhle opravdu bylo, je možné, že na nás ten bezcitný bastard chystá něco mnohem horšího, než jen nějaké výhružky.
Omlouvám se za dlouhou odmlku. Prázdniny jsou pro mě letos hlavně odpočinkové, protože mě čeká čtvrtý ročník a všechno, co k němu patří (příprava na vysokou, maturita atd). Tak se moc nezlobte, když budu sem tam dělat pauzy mezi dalšími díly.
Děkuju
Vaše Starlight
2024 ©