60. díl - A little girl named Chelsea

Z mého depresivního snu mě vzbudil pohyb v posteli…

„Vstávej.“

 Jeho teplý dech ovanul moje ucho, a v zápětí mě poškádlil zuby na lalůčku.

„Neee.“ zakňučela jsem jako štěně.

„Už je čas.“ přemlouval mě.

 Ucítila jsem, jak mi odhrnul vlasy z krku a začal mě na něm líbat. Chtěla jsem se schovat pod peřinu, ale sotva jsem pohnula rukou, už mě pevně objal kolem pasu, a přes obě moje nohy přehodil jednu svoji.

„Co chceš?“ ptala jsem se otráveně.

„Abys pojedla a nachystala se. Za půl hodiny vyrážíme.“ odpověděl poněkud nadšeně.

 Otevřela jsem oči a podívala se na svého manžela, který ležel vedle mě. V bílém triku a džínech, plus na nohou mě každou jinou ponožku. Usmíval se na mě jako dítě, které má slíbený výlet na kolotoče.

„A kam že to máme vůbec jet?“ zeptala jsem se s přimhouřenýma očima. O ničem předtím nemluvil. 

Naklonil se ke mně s nadšeným úsměvem a políbil mě na tvář. „To je překvapení.“

 Jen jsem si povzdechla a zavřela oči. Propustil mě ze svého objetí, až nakonec vstal z postele. Jen jsem slyšela, jak šel ke dveřím.

„A pohni si. Emily už je dávno nachystaná.“ pobídl mě.

No jo, pořád. Ještě aby mě doslova vytáhl z postele…
--------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------

 Seděla jsem na předním sedadle Jeepu a už poněkolikáté zívala. Jared se věnoval řízení a na rtech mu hrál stále náznak úsměvu. A moje dobrá těhotná kamarádka Emily seděla na zadním sedadle a sledovala místa, kterými jsme projížděli.

„A ty víš, kam jedeme?“ Ohlédla jsem se po ní dozadu přes rameno.

„Jo.“ pousmála se. „Ale vzhledem k tomu, že jsem tam ještě nikdy nebyla, tak to pro mě bude taky překvapení.“

Opřela jsem se zpátky do sedáku a povzdechla si. „To jsi mi moc nepomohla.“

„Za chvilku jsme tam.“ dodal Jared se smíchem. „Je to docela sranda, když nevíš, co se bude dít.“

„Je to docela na prd, když nevím, kam jedeme a co budeme dělat. To pak nevím, jak se mám obléct.“ odpověděla jsem lehce uražená.

 Snad to bude stačit. Vzala jsem si bílé triko s límečkem, béžové kalhoty a bílé sako s balerínami z bílé lakované kůže. Vlasy jsem si stihla natupírovat za pět minut a ještě k nim přidala modrou stuhu.

„Vypadáš dobře, Eli.“ pochválila mě Emily.

„Děkuju.“ usmála jsem se. „Ty taky.“ odpověděla jsem jí.

 Em měla na sobě světle modrou blůzku s černými kalhotami a kotníkové boty na menším podpatku v barvě písku a k tomu tenký svetřík ve stejné barvě. Zato Jared zůstal tak, v čem mě budil a jen si vzal k tomu koženou černou bundu a černé conversky.

 Náhle jsme zabočili na sjezd z dálnice a já pomalu začínala poznávat místo, kde jsme byli. Tudy jsme vždycky odjížděli z dětského domova. Schválně nás vozil jinudy, abych nepoznala, kam vlastně jedeme. Koukla jsem na Jareda, a ten se usmál ještě víc, když zaparkoval před velkým náklaďákem.

„Naděje?“ zeptala jsem se ho.

„Jo.“ koukl na mě a pak ukázal na náklaďák před námi. „A k němu přibudou ještě dva náklaďáky. Objednal jsem výběr těch nejlepších hraček na trhu. Od batolat do deseti let, na každého se dostane.“

 Sotva to dořekl, hned se mi do očí vehnaly slzy dojetí. Sice jsme každý rok na Vánoce dávali dětem dárky, ale pravda byla, že rok od roku se Jared překonával. Dával dětskému domovu víc a víc, a já ho za to milovala k zbláznění.

„Páni. Tak o tom Michaelovi říkat nebudu. Ještě byste se hecovali, kdo dá děckám víc.“ usmála se Emily.

Jared se na ni podíval a jen vykulil oči. „To už by mě zruinoval. Nemám tolik vydělaného, jako on.“

„Však se uvidí, kolik ovoce sklidí vaše další album. Už se ho nemůžu dočkat.“ odpověděla hned.

 To mi ale nijak nepomohlo. Měla jsem menší výčitky, že všechny příspěvky do Naděje šly z Jaredových peněz, a teď že mě čeká další náročné období, až Thirty Seconds To Mars nahrají další album, a vyrazí na turné, zatím co já se opět zavalím prací, abych nebyla sama.

„Pojďme.“ zavelel Jared a vysedl z auta.
----------------------------------------------------------
----------------------------------------------------------

Dětský domov Naděje - San Fernando Valley 

Seděli jsme ve velké jídelně, kde jsme uspořádaly stoly k sobě na jednu stranu, a udělali maličký amfiteátr z dětských židlí. Všechny děti seděly a zpívaly s Jaredem, který seděl před nimi u vánočního stromu a hrál na kytaru. Zpívali jsme všichni. I já s Emily, když jsme na tácech roznášely hrnky s horkou čokoládou korunované šlehačkou s barevnými cukrovými kuličkami. Zpívaly i vychovatelky, i zástupkyně ředitele Anna Reymondová, a dokonce i pan ředitel Tom Reymond.

 Jeho jsem viděla vůbec poprvé za celé roky, kdy jsme navštěvovali dětský domov. Jeho hlavní prací bylo podnikání. Vlastnil síť obchodů s různými drahými značkami, což mu dost vynášelo. Člověk si řekne, že musí mít dost vyděláno a mít aspoň tucet nemovitostí. Ale naštěstí měl jen jednu vilu, prázdninový dům v Itálii. Do toho měl i dobré srdce, a tak zabezpečoval dětský dům Naděje, který vedla jeho manželka Anna.

Když jsme se s ním dnes seznámili, řekl nám, že by býval zařizoval dárky pro děti na Vánoce on. Ale protože se na nás děti těší každý rok, nechává tu čest jen pro nás. Byl to opravdu hodný člověk. Což se o jeho paní moc říct nedalo. Ještě pořád jsem u ní měla vroubek za to, že se kdysi s ní vyspal můj manažer David Vaire. A já jsem za to, prosím, nemohla.

„Lano, půjdeme na chvíli ven?“

 Podívala jsem se na malou holčičku se snědou pletí a hnědými vlnitými vlásky, která seděla vedle mě. Tak hezky se na mě usmívala, že jsem nemohla odmítnout.
---------------------------------------------------------

 Procházely jsme se v nově zařízené zahradě za domem. Zachovalo se hřiště a podél plotu vznikly záhonky, které děti pomohly vybudovat. Byly tu jak okrasné rostliny, tak i nasazená zelenina.  Dokonce tu bylo udělané i malé bludiště z živého plotu.

 Čtyřleté děvčátko Chelsea, jak mi prozradila své jméno, mi zrovna ukazovala, které květiny sadila ona. A to jich tu bylo požehnaně. Náhle jsem uslyšela ten protivný zvuk, který vydává jen foťák. Naštvaná jsem se hned otočila, očekávajíc nějakého slídilského novináře. Ale byl to někdo jiný. Pan Reymond. Jeho obličej se vynořil zpoza zrcadlovky a pokorně se usmál.

„Snad vám to nevadí. Každý rok děláme album.“ vysvětlil.

„Když to někam neprodáte.“ věnovala jsem mu podezíravý pohled, a hned na to se pak usmála.

„Jé!“ vzala mě Chelsea za ruku. „Mohla bych se s tebou vyfotit?“

Pohladila jsem ji po vláskách a objala ji kolem ramen. „Jasně, že jo.“

 Obě jsme se k sobě naklonily a hned se usmály, když si nás pan Reymond zaostřil. Vzhledem k tomu, že jsem foťáky vídala často, mohla jsem si ho porovnat s tím, co s sebou tahali novináři. A tenhle Canon vypadal na extra třídu. Cvak! A bylo to. Cvak!

„Radši víckrát, pro jistotu.“

„Děkují.“ poděkovala Chelsea. „A kdy uvidím ty fotky?“

Pan Reymond se na ni mile usmál. „Po Novém roce, až se fotky vyvolají, tak paní Anna donese album.“

 Vstala jsem, protože jsem doteď dřepěla u záhonku. Chelsea to asi vzala jako náznak, že půjdeme do domu, protože se hned měla k odchodu.

„Jdu si ještě na čokoládu!“ zavolala na nás, když odcházela.

 Zůstali jsme teda sami. Všichni byli uvnitř v domě, a jen na příjezdové cestě byly slyšet další nákladní auta. Z nich vyskákali řidiči, statní chlapi, kteří se hned dali do vykládání velkých krabic s hračkami.

„Manželka mi říkala, že Vám nevyšla adopce.“ začal z ničeho nic.

No… pomyslela jsem si. Jestli tohle plácnul, aby řeč nestála, tak téma je teda na hovno… Jen jsem se pousmála, ale nic neřekla.

„A nepřemýšlela jste, že byste to s Jaredem znovu zkusili?“ zeptal se rovnou.

„Ne.“ odpověděla jsem popravdě. „Zatím jsme se o dalším pokusu nebavili.“

„A proč pokus?“ zamračil se nechápavě pan ředitel. „V evidenci už jste. Nevidím důvod, proč by to tak dlouho trvalo. Kromě toho, výsledky testů i hodnocení od pověřených pracovníků, kteří s vámi jednali, je víc než dobré.“

„Hmmm…“ povzdechla jsem si. Co k tomu dodat? Nebylo mi do řeči.

 Pan Reymond si něco pootočil na objektivu, a pak na něj nasadil krytku, kterou si vyndal z kapsy.

„Víte, já vím, o tom chlapci, kterého jste chtěli.“  řekl z ničeho nic.

O co mu jde? „To mě nepřekvapuje. Věděla o něm i Vaše manželka.“ řekla jsem sarkasticky.

„Když tady přijel Benedict Morgan, věděl přesně, pro koho si přijel. A toho chlapce v životě neviděl.“ začal z ničeho nic vyprávět. Najednou už se mi chtělo povídat, když v tom pokračoval. „Nakráčel sem a vyžádal si mě. Přirozeně, že jsem tady nebyl. Proto s ním jednala moje žena. Rovnou jí řekl, že chce Nickyho.“

„Proč mi to říkáte?“ zeptala jsem se s nepříjemným pocitem v žaludku.

„Já jsem o Morganovi slyšel hodně. Velmi negativní věci.“ upřesnil s důrazem v jeho očích. „Začal vyhrožovat dětskému domovu, že jestli Nickyho nedostane jeho sestřenice, budou velké problémy. A taky vyhrožoval mojí ženě.“ A čím víc vyprávěl, tím víc byl dopálený. „Proto jsme museli přistoupit na kompromis.“

„Jaký kompromis?!“ vystartovala jsem po něm. „Tohle byl sprostý obchod, a Nicky je obětním beránkem!“ zařvala jsem na něj.

 V momentě jsem si zakryla pusu dlaní, abych zarazila vzlyk. Nechápala jsem, co mě to popadlo. Najednou jsem nic neviděla. Z očí mi tekly slzy pěkně rychle a já jsem musela zhluboka dýchat, abych nezačala fakt vyloženě brečet. Instinktivně jsem se podívala na prosklené dveře v přízemí domova, jestli nás nikdo nesleduje. A tam jsem uviděla Emily, jak mě znepokojeně sleduje. Do prdele…

 Otočila jsem se k řediteli zády a dala obě ruky v bok. Potřebovala jsem se z toho dostat. Jako sportovec z porážky.

„A kdo měl správně na tom obchodu prodělat?“ zeptal se Reymond po chvíli, když viděl, že jsem se sebrala. „Pochybuju, že by Morgan doopravdy chtěl zrušit dětský domov. Ale musím vám něco říct…“

 Podívala jsem se na něj s naštvaným výrazem, a čekala něco nepříjemného.

„Vaší spolupráce si vážíme, víc, než si dovedete představit. Vzhledem k Vašim problémům s Morganem, Vás ale musím požádat, abyste přerušili veškeré styky a kontakty s Nadějí.“

 No to snad ne! Asi jsem přestala dýchat.

„Dohodneme se, na nějakém řešení. Ale už nechci, aby se opakovalo něco podobného s panem Morganem.“ odmlčel se a ohlédl se po domovu za námi. „Chelsea o Vás básní od doby, co jste sem poprvé s Jaredem přijeli. Oblíbila si Vás ve stejnou chvíli jako malý Nicky.“

„Chcete mi ji dát?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Byla by takovou omluvou, a odstupným.“ dodal s omluvným výrazem.

„Chcete mi dát dítě za to, že přestanu podporovat děti bez rodiny?“ zeptala jsem se dotčeně. „Jaký to má význam?“

 Pan ředitel Reymond přišel ke mně blíž a věnoval mi důvěrný pohled. Jako by mi chtěl promluvit do duše.

„Pro ženu s nízkou plodností, by to měla být spíš výhra.“ odpověděl tišším hlasem. „A o děti se postarám, nebojte. Příští rok jim aspoň zařídím Vánoce já.“
--------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------

Silver Lake - Los Angeles - dům Elizabeth a Jareda

„Ten hajzl.“

Procedila jsem skrz zuby nadávku, když jsem se z obýváku dívala na naši zahradu.

„Ber to z té lepší stránky.“ ozvala se Emily z kuchyně. „Chelsea tě zbožňuje. Básnila o tobě celou tu dobu, co jsme tam byli.“

„Nenadávám na Reymonda. Ale na Morgana.“ vysvětlila jsem trpělivě. „Dělá všechno možné, aby mě dostal na kolena.“

 Uslyšela jsem, jak ke mně přicházela s opatrným krokem. Podala mi hrnek krásně voňavého čaje. Mmmm černý rybíz s vanilkou.

Emily mi věnovala poťouchlý úsměv. „Pokud vím, tak si tě bere na kolenou jenom Jared.“

 Co je těhotná, tak má v mozku jenom sex. Ale co? Začala jsem se smát a přikývla. Jared je jediný, kdo může mít nade mnou moc. A to jak v záležitosti sexu, tak v životě.

„A kdy si vy dva dáte dárky? Ráno jste udělali radost dětem, a na sebe jste sotva měli čas.“ zajímala se Emily. „I já s Michaelem máme naplánované Vánoce, i když se z koncertů vrátí až po Novém roce.“

„Musí přece udělat radost i své rodině. Jamie se na Vánoce hodně těšil.“ odpověděla jsem.

 A pak jsem si uvědomila, co jsem vlastně řekla. Své rodině… Jako by měl Jared jenom Jamieho a Claire.  Claire, která mi dělá PR manažerku, která je matkou Jaredového syna. Ne. Má i mě.

 Znovu mě přepadl ten divný pocit v žaludku. Rozhodně zase nesmím přemýšlet o tom, jestli bych si Jareda dokázala bez dítěte udržet. Když jsem to zvládla doteď, tak proč ne napořád? Miluje mě, a ani se moc nemusím snažit, aby se mi věnoval.

 Najednou, jako by mi Emily četla z očí moje myšlenky. Objala mě kolem ramen a políbila do vlasů. Měla v sobě takový cit. Jako by mě objímala máma. Máma, kterou jsem nikdy neměla. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Cítila jsem, jak mě znovu zaštípaly slzy v očích.

 Kdybychom adoptovali to děvče Chelsea, splnil by se mi sen. Změnit život dítěti ze sirotčince. Být rodičem někomu, kdo rodiče nemá… Ale kdybychom měli s Jaredem doma Chelsea, vyhráli bychom vůbec aspoň něco proti Morganovi? A vůbec. Nezaměřil by pak svou nenávist i na to nevinné děvče, které bychom adoptovali?