56.díl - Fox and hunters

Paříž, Francie – listopad 1988

 Vrátit se ke vzpomínkám někdy taky znamená, že se vrátíme na místo činu. Než jsme včera odehráli koncert v Zénith de Paris, rozhodl jsem se, že si projdu Montmartre.

 Jako by se tam nic nezměnilo. Uličky plné umělecky žijících lidí, a děti nespoutaných bohému šířící dál odkaz jak jejich předků, tak svůj. Jenže s posledními událostmi se toho pro mě změnilo dost. A měl jsem necelý listopad na to, abych se s tím srovnal, než se vrátím domů.

 Šel jsem kolem Sacré-Cœur, a dal si kávu U černého kocoura.  Le Chat noir. Přes den bar s kavárnou, v noci tančírna a kabaret. Všechny ty vzpomínky byly od nedávna poskvrněné osobou, která nám brala poslední zbytky pevné půdy pod nohami. Cítil jsem se jako zbitý pes.

Morgan mě obviňoval z Elizabethiné slabosti a návyku na injekcích. Jedna rána. Eli mi řekla, že Morgan si zaplatil za její nevinnost, když ona sama byla ještě dítě. Druhá rána. A to jsem ani nevzpomínal, co všechno ještě narušilo náš vztah. Náhlý příchod Claire s Jamiem, Elizabeth a jejích sedmnáct procent možného otěhotnění… Ten součet by mohl být nekonečný.

 Říká se, že kdybychom žili jen v růžovém světě, kde je vše bez problémů a dokonalé, přestal by nás život bavit. Ale kdo by kdy chtěl takové komplikace? Kdo by o ně stál?

 Seděl jsem ve svém hotelovém pokoji, díval se na déšť, který se držel nad celou Paříží a představoval si, co budu dělat, až se vrátím domů. Myslel jsem si hodně dlouho, že můj největší problém bude najít s Elizabeth vhodné řešení pro to, abychom založili rodinu. Ale ona to už svým způsobem odmítá, což mě dost mrzí. Taky se mi nelíbilo, že ty injekce dál brala, i když věděla, že to s její psychikou nedělá nic dobrého… Pravda byla ale úplně někde jinde. Můj největší problém, byl Benedict Morgan. Snažil se dostat Elizabeth. Snažil se ji přede všemi ponížit a udělat z ní poslušného robota. Chtěl mi ji vzít a nebál se jít kvůli tomu přes mrtvoly.

------------------------------------------------------
------------------------------------------------------ 

Letiště LAX, Los Angeles, Kalifornie - 1.prosince 1988

 Mezi 30. listopadem a 3. prosincem jsem měl v plánu zastavit se do L.A. a zjistit, co je nového. Na den si odpočinout a pak letět na koncerty do New Yorku. Jenže měl jsem radši letět rovnou do New Yorku, protože doma bylo hotové peklo.

 V příletové hale pro soukromé lety mi byla přidělena ochranka, protože venku bylo několik desítek novinářů a fotografů. Čekali na mě, a já nevěděl, proč jich bylo rázem tolik. Musel pro mě dojít i můj řidič, abych se venku mezi novináři neztratil.

„Proč ten povyk?“ zeptal jsem se ho, když jsem čekal na poslední cestovní tašku.

„Vy nic nevíte?“ zeptal se zamračeně. „Všude píšou o tom, že máte dítě s manažerkou vaší manželky. A Elizabeth už několik týdnů nebyla doma.“

Hrklo ve mně a snažil jsem se rázem zmírnit situaci. „Eli má přece koncerty.“

„Ale nevrátila se během pauzy, která měla být osm dní.“ odpověděl Steve.

 Naráz mi došla celá tahle situace. Jestli takový dav novinářů čekal na mě, bůhví, co čekalo Elizabeth, když se to zjistilo. V hlavě se mi vyrojily otázky, jako naštvané vosy bodající do mých nervů. Jak se tisk dozvěděl o mém synovi? Kde je Claire? Je doma? Je s Elizabeth? Co se stalo za měsíc, který jsem trávil na koncertech v Evropě?

--------------------------------------------------------- 

 Sotva jsem pohodil kufr na podlahu, rozhlédl jsem se všude po domě, jestli tu není nic podezřelého. Už několikrát se stalo, že nějaký paparazzi se ukryl v domě slavné osoby, a pořizoval tajně záznamy. Naštěstí jsem nikoho takového nenašel, ani v zahradě, ani v garážích. Schránka na poštu byla plná bulvárních výtisků, které rozebíraly moji Eli a Claire. Tyhle lži byly opravdu staré několik týdnů, což znamenalo, že Elizabeth se sem do Silver Lake nevrátila od té doby, co to muselo praksnout.

 Nasedl jsem do svého auta a jel za Claire. Byl jsem k smrti unavený z dlouhého cestování z Rakouska, ale musel jsem se aspoň nějak přesvědčit, že je v pohodě. A hlavně, jak to snáší Jamie, náš syn. Představa, že se tak zásadní věc, že jsem jeho táta, dozví z novin, mi pumpovala adrenalin do krve. Chtěl jsem si podat toho, kdo to prodal do novin. Přemýšlel jsem, kdo to mohl prásknout. Jenže jediný, kdo o tom mohl vědět, byl možná David Vaire, a k čemu by mu to bylo, kdyby zkomplikoval život několika lidem? Jediný, kdo tu zbýval, byl Morgan. Ten byl natolik bezcitný, aby to udělal. Ale jak by zjistil, že mám dítě s Claire?

 Sotva jsem vysedl z auta, rozhlížel jsem se, jestli mě někdo nesleduje. Otevřel jsem branku v bílém plotu a šel vstříc žlutému rodinnému domu. Zazvonil jsem a čekal, jestli mi někdo otevře. Nic. Podíval jsem se na hodinky, a bylo po půl dvanácté dopoledne. Claire by v takovém období nenechávala Jamieho samotného, takže neodjela s Elizabeth na koncerty. Jenže kde byla, když nikdo nebyl doma?

 Podíval jsem se na oblohu, která byla plná nízkých šedých mraků. Blížil se zimní kalifornský déšť.

------------------------------------------------------ 

 Čekal jsem ve svém černém Ferrari před základní školou, kam Jamie chodil. Bylo krátce před dvanáctou, když lehce začalo poprchat a z jemného deště se pomalu ale jistě stával silný déšť. Neměl jsem nic, čím bych se zakryl, a tak jsem vysedl z auta jen tak v bundě, džínách a teniskách, když z hlavního vchodu začaly vycházet děti

 Jamie si mě nevšiml, dokud mu kamarádi neukázali moje auto. Já jsem stál pod stromem u chodníku a ignoroval zvědavé pohledy školáků. Nepochyboval jsem, že je jejich rodiče nakrmili těmi pomluvami z bulvárů. Jamie si z batohu vytáhl modrý skládací deštník, rozevřel ho a přišel za mnou.

„Dlouho jsem tě neviděl.“ řekl místo pozdravu.

„Byl jsem pryč.“ řekl jsem omluvně.

„Kde je máma?“ zeptal se hned.

Pokrčil jsem rameny. „To nevím. Doma nebyla.“

„Měla pro mě přijít.“ dodal sklesle.

Povzdechl jsem si a všiml si neutuchajícího deště. „Hele, můžeme tu na ni počkat. Ale ne v tomhle chladnu.“

-------------------------------------------------------- 

 Čekali jsme víc jak čtvrt hodiny v mém autě a beze slova poslouchali rádio. Já jsem stále kontroloval cestu před námi i ve zpětného zrcátku. Čekal jsem, kdy se objeví její BMW, ale pořád nic. S každou další písničkou v rádiu jsem byl čím dál víc netrpělivý.

„Máma se nikdy nezpozdí. Aspoň ne takhle dlouho.“ promluvil Jamie.

„A jak se má?“ podíval jsem se na něj. Seděl vedle mě na místě spolujezdce a sotva viděl přes palubní desku.

„Nevypadá zrovna nejlíp.“ odpověděl při pohledu na liják tam venku. „Všude, kde jsme spolu, se nás cizí lidi ptají na divné věci. A ptají se i na tebe.“ odmlčel se. „Máma říká, že si toho nemám všímat.“

 Znovu jsem se podíval do zpětného zrcátka a přes velké kapky vody na skle jsem se snažil rozeznávat auta přijíždějící ke škole. Žádné BMW. Uvědomoval jsem si, jaké to pro Claire muselo být. Museli ji den co den pronásledovat novináři a dorážet na ni, i na Jamieho. Bylo mi z toho zle. Já jsem byl na takové věci zvyklý, a Elizabeth si s tím taky dokázala poradit. Ale Claire ne. Ona zastupovala na veřejnosti Lanu Del Rey, ale nikdy ne sebe.

 Po půl hodině čekání jsem to vzdal a odvezl Jamieho domů. Odemknul hlavní dveře domu, přišli jsme do kuchyně a nechal mě, abych mu udělal čaj. Venku se hodně ochladilo a já jsem měl hodně velké obavy, jestli se Claire někde nezadrhla kvůli počasí.

„Vydržíš tady chvíli sám? Pojedu se podívat po mámě.“ řekl jsem, když jsem se zvedl od stolu.

„Mohl bych si pustit televizi?“ zeptal se hned.

Proč by nemohl? Vždyť je tady doma. „Ale žádné kriminálky.“ varoval jsem ho pohledem.

-------------------------------------------------------------------- 

 Než jsem vyrazil, podíval jsem do garáže, kde bylo černé BMW. To znamenalo, že by Claire neměla být daleko. Pokud by ji někdo odsud neodvezl. Krokem jsem projížděl okolí domu a nakonec celou čtvrť. Rozhlížel jsem se po chodnících, stezkách mezi domy a marně hledal nějaké chodce. Kdo by taky v takovém počasí chodil ven?

 Stěrače na oknech fungovaly na plnou rychlost a dokola stíraly vodu z oken. Měl jsem obavy o Claire, a zároveň jsem nechtěl nechávat Jamieho samotného u nich doma. Už tak byl nesvůj z toho, že ho ze školy nevyzvedla máma.

 Minul jsem autobusovou zastávku, když jsem na kraji malého parku viděl kulhat postavu v šedé soupravě. Na chvíli jsem zastavil na krajnici a risknul zmoknutí sedáku, když jsem stáhnul okýnko. Byla to žena a výškově odpovídala. Jenže jsem jí neviděl do tváře kvůli velké kapuci mikiny, kterou měla na sobě. Za to jsem si všiml ušpiněných kalhot od bláta a hlavně dost velkého fleku na jejím levém koleni. Musela se zranit. Zapnul jsem výstražná světla, zajistil auto a vysedl.

 Šel jsem k místu, kde žena kulhala. Z travnatého kopce šla dolů k chodníku mezi stromy. Muselo ji to koleno hodně bolet, protože čím blíž jsem jí byl, slyšel jsem, jak posmrkovala. Najednou zvedla hlavu, a já uviděl její uslzené modré oči a zmoklé zrzavé vlasy. Claire.

„Jarede?“ zeptala se překvapeně a do rukávu si utřela nos.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se.

 Natáhl jsem k ní ruku a pomohl jí sejít na chodník. Oba nás hned zmáčel déšť jakmile nás nekryly stromy.

„Spadla jsem. Narazila jsem si koleno.“ odpověděla.

„Pojď, honem.“

 Odvedl jsem ji k autu a schoval ji dovnitř.

------------------------------------------------------ 

 Doma se převlékla z mokré soupravy a tenisek na běhání a pak se hned zavřela v koupelně. Ještě během cesty mi vyprávěla, jak si chtěla zaběhat, než vyzvedne Jamieho ze školy, ale pak ji v půlce trasy zastavil déšť a následně i bolestivý pád díky kluzké trávě v parku. Neodvažoval jsem se jí ptát na něco dalšího.

 Seděl jsem s Jamiem v obýváku, sledoval National Geographic, a nepřítomně dojídal zbytky jablečného koláče, který nám Claire nabídla. Jenže studený z ledničky se moc jíst nedal. Odložil jsem talíř na protější stůl, a šel do chodby, kde byly dveře do koupelny. Zaslechl jsem ji znovu brečet.

Zaklepal jsem lehce na dveře. „Můžu za tebou?“

 Cvakl zámek, a já otevřel dveře. Pohltilo mě vlhko ze sprchy a vůně jasmínu (podle etikety sprchového gelu).  Claire seděla ve starém vytahaném triku a v kalhotkách na židli a utírala si nohy do ručníku. Hned jsem uviděl, že její levé koleno bylo dost natlučené a odřené. A pak měla modřinu i na pravém stehně. Zavřel jsem za sebou dveře, a chopil se desinfekce na pultu s umyvadly, vedle kterých seděla Claire.

„Umíš s tím zacházet?“

 Zeptala se mě, když si utírala slzy.

„Jako malý jsem si pořád čistil modřiny.“ Pousmál jsem se a navlhčil s desinfekcí hedvábný kapesník.

 Klekl jsem si před ni na kachličky a prohlédl si její opuchlé dodrané koleno.

„To muselo bolet.“ dodal jsem, když jsem se podíval na její tvář.

„Hodně.“ přitakala.

 Nabídl jsem jí levou dlaň, které se chytla, a pravou s kapesníkem jsem přiložil na zraněné koleno. Prudce sykla, cukla sebou a hned se to snažila vydýchat. Opatrně jsem jí potíral modřiny, zatím co se Claire snažila odolat pláči.

„Nespadla jsem jen tak.“ promluvila o hodně tišeji.

 Kouknul jsem na ni, a ona mi sevřela levou dlaň ještě víc. Znovu jsem jí potřel koleno, a tentokrát necukla. Zdálo se, že štiplavá bolest už odezněla.

„Pronásledovali mě... V parku jsem si všimla, že lidi, co mi šli do naproti najednou divně zírali a někteří měnili směr. Ohlédla jsem se a uviděla asi tři chlápky, jak za mnou běží a fotí mě.“

„Jak dlouho za tebou běželi?“ zeptal jsem se.

„To nevím.“ zavrtěla hlavou. „Chtěla jsem je setřást, a začala jsem utíkat rychleji. Zdrhla jsem jim, ale pak začalo lít a já v té panice nehleděla pod nohy a spadla.“

 Pustil jsem její dlaň a natáhl se pro lahvičku s desinfekcí, abych znovu navlhčil kapesník. Odřené místo už měla vyčištěné. Teď jsem jí potřel místa okolo modřiny.

 „Moc mě to mrzí.“ řekl jsem rozmrzele. „Všechno.“

„Nemáš se za co omlouvat.“  odpověděla posmutněle. „Čekala jsem, že se to jednou stane. Že se to nějak veřejnost dozví. Ale nikdy jsem tomu nedávala šanci.“

„Byli jste tady měsíc v teroru těch novinářů.“ podíval jsem se jí do očí. „Neměli jste se jak bránit, a já byl pryč.“

„Nikdy jsem neřekla, že tě potřebujeme pro ochranu.“ řekla Claire smířeně.

„To ne, ale měch bych se o vás starat.“ trval jsem na svém.

Najednou Claire vstala a šla si pro suché tepláky, které se válely na podlaze. „Osm let jsem to zvládla bez tebe. Zvládnu to i do Jamieho jednadvaceti.“ odpověděla lehce naštvaně.

 Taky jsem se postavil a zůstal na ni ublíženě hledět. Nebyla to moje vina, že se teď ona i náš syn objevili v hledáčcích médií, ale sám jsem si dával za trest, že jsem je před tím neubránil. A teď mi Claire nepřímo řekla, že nestojí o mou pomoc. A ani o mou výchovu našeho syna.

 Oblékla se a zůstala stát ke mně zády. Ruce si zapřela v bok a chvíli jen tak stála. Její dech mi prozradil, že úplně v pohodě není. Pak z ničeho nic zavrtěla hlavou a oběma rukama si prohrábla ještě mokré vlasy.

„Promiň.“ řekla uplakaně. „Připadám si strašně.“ otočila se ke mně čelem. „Není to tak, že tě nechci u  Jamieho, ale…“ odmlčela se a popadla dech. „Po tom, co se tady děje, mám chuť odsud vypadnout. Sbalit se a odjet s ním pryč.“

„Novináře to omrzí.“ odložil jsem nesvůj kapesník vedle umyvadla.

„Ty víš, že to tak nebude.“ pokárala mě mírně.

„Když bych to všechno přiznal, tak by už neměli po čem pátrat.“ řekl jsem odhodlaně s pohledem na její modré oči.

 S lehkým kulháním přišla blíž ke mně a nechápavě se mračila. Ještě stále se jí leskly slzy v očích.

„A co Elizabeth?“ zeptala se. „To ona je teď liškou, po které jdou ti lovci. Všichni si myslí, že jsi ji podváděl. Všude probírají, proč vy dva spolu nemáte dítě.“ odmlčela se. „Víš, do jaké pozice se teď dostala?“

„Odkdy tě zajímají pomluvy?“ zamračil jsem se na oplátku.

„Byla jsem novinářka, vzpomínáš?“ odůvodnila jednoduše. „Já vím, jak moc lehce se dá všechno překroutit. A jak média ovlivňují lidi.“ odmlčela se.

„Zvládneme to. Až se Elizabeth vrátí, všechno to spolu probereme. Všichni se spolu domluvíme.“ uklidňoval jsem ji.

 Největší překážkou teď pro mě bylo, říct Jamiemu, že jsem opravdu jeho táta. Už jsem byl z toho nervózní pěkně dlouho.

„Jenže co když to je teprve začátek? Kolik lidí ví o Jamiem?“ ptala se dál Claire. „Co když za tím stojí někdo, kdo chce Elizabeth ublížit? Co když nám chce někdo ublížit?“

„Klid.“ vzal jsem ji za ramena. „Teď hlavně nesmíš panikařit.“

„Já jsem spíš fakt nasraná.“ odpověděla ještě s klidem.

 Pousmál jsem se a objal ji. Taky mě objala a povzdechla si. Byla menší, než já, a tak jsem toho využil a položil si bradu na její hlavu. Staré dobré časy. Tohle jsem dělal pořád, když jsem s ní chodil. 

„Z Elizabeth si opěrku neděláš, co?“ pousmála se.

„Není tak malá, jako ty.“ odpověděl jsem a o kousíček ustoupil. „Ale je tu někdo ještě menší, s kým bychom si měli promluvit.“

„Chceš to říct Jamiemu?“ odtušila.

 Přikývl jsem a nadechl se. Právě tohle jsem chtěl udělat. Když už nás k tomu dotlačila tahle nepříjemná situace, která tu byla už nějakou dobu, měli bychom to uvést na pravou míru. Konečně řekneme Jamiemu, že jsem jeho táta.