40.díl - Atelier

Napsal Starlight (») 28. 1. 2015 v kategorii Rok 1989, přečteno: 835×
michael_211.jpg

Ateliér vypadal jako doupě fotografovo. Jedna báseň. Několik světel se stínidly, odrazové slunečníky na světla, i dorazové desky. Stativy, větráky, role s pozadím…

„Michaele, moc ráda tě vidím.“

  Otočil jsem se a usmál se na osobu, která to tu bude mít na povel. O kousíček menší než já, se světlými delšími vlasy, jednoduché brýle na nose a milý úsměv. Ta slavná fotografka, která byla na turné s Rolling Stones…

„Annie, jak se máš?“

 Zeptal jsem se, když jsme se objali. Její fotky jsem miloval. Byla opravdu výjimečná, a pracovat s ní byl jeden z mých cílů.

„Výborně. Na dnešek jsem se moc těšila.“ odpověděla dobře naladěná.
---------------------------------------------------------------

 Domlouvali jsme se na tento den několikrát po telefonu. Kvůli turné jsem nebyl doma a tohle byl jediný způsob, jak domluvit focení tak, abych s tím byl spokojený. Zrcadla, uniforma… a šedé pozadí. Uniforma byla můj nápad, a pak mi Annie navrhla, že by mě mohla nafotit i v obyčejnějším oblečení. V oblékání jsem měl svůj styl, a chtěla, abych se aspoň na chvilku objevil v něčem prostém. Tak tedy jsem si oblékl džíny, ve kterých jsem přijel a Annie mě překvapila tím, že mi odněkud podala bílou košili. Byla zabalená, úplně nová a ani nijak špatně nevoněla. Mohl jsem se převléct hned za pozadím, které bylo upevněné na kovové konstrukci. Něco jako malé podium se scénou. Nikdo jiný než Annie v ateliéru nebyl.
---------------------------------------------------------------

 Když jsme skončili a já už byl převlečený do toho, v čem jsem přijel, Annie se vrátila do ateliéru a dala mi novou sklenici s vodou a balíček sušenek. Překvapeně jsem se na ni podíval a koukl na svačinku.

„Oříškové. To jsi nemusela.“

„Když jsi tady strávil tolik času.“ prohodila mile.

 Odešla za pozadí a já jen slyšel, jak vypínala jednotlivá světla, blesky a pak rozsvítila normální světla na stropu. Napil jsem se a přišel za ní. Stála u stolu, kde rozložila svou zrcadlovku, vyndala z ní film, který pak následně připevnila magnety na tabuli světla. Zapnula ji a uviděli jsme malé negativy. Bylo jich spousta. Doslova jsem se do nich zahleděl.

„Nejradši bych je nechal vyvolat všechny.“ řekl jsem a zkoumal zblízka jeden záběr po druhém.

 Vzala mi balíček z ruky, rozbalila jej a nabídla mi. Sama si taky vzala sušenku a zkoumala film od opačného konce.

Annie-leibovitz

„Ještě se na to pečlivěji podívám.“ odpověděla. „Udělám výběr, nechám je vyvolat a pošlu ti je.“

„Ne, klidně se na to můžeme podívat spolu.“ řekl jsem hned. „Když se to stihne do konce týdne, než odjedu do Itálie, tak budu rád.“

 Ukousnul jsem si další sousto ze sušenky a díval se na negativní snímky před sebou, když cvakly těžké dveře od ateliéru.  S myšlenkou, že to je jen jeden z jejích asistentů, jsem se dál díval na snímky a skoro ani nevnímal chuť oříškových sušenek, když v tom se Annie vzdálila od stolu, u kterého jsme teď stáli.

„To jste vy.“ pozdravila Annie.

„Omlouvám se, že jdu pozdě. Museli jsme přepracovat kompletně jednu rubriku. Prostě hrůza.“

 Když jsem uslyšel ten hlas, měl jsem co dělat, abych Annie samým překvapení nenadrobil na foťák na stole. Rychle jsem polkl zbytek sušenky, zapil ho, drobky z prstů si utřel do džín, a otočil se. Pomalinku jsem se vynořil zpoza šedého pozadí, abych se setkal s jejím pohledem, který se z veselého stal překvapený. Poznal jsem ji jenom podle hlasu. Tak málo mi stačilo, abych poznal tu, která mi zlomila srdce, a já se ho už několik měsíců snažil beznadějně uzdravit.

A…a ahoj.“ zakoktala se Emily.

 Annie si všimla toho neformálního pozdravu a koukla na nás oba.

„Michaele, promiň, jestli chceš, může počkat za dveřmi.“ řekla Annie.

„Ne, to je v pohodě.“ pousmál jsem se.

„Myslela jsem, že už tu nikdo není.“ omlouvala se Emily. „Nezlob se.“ promluvila pak ke mně.

„Vidím, že se znáte. Takže nebude vadit, když na chvilku zmizím?“  zeptala se Annie.

 Emily se neodvážila odpovědět, tak jsem to udělal já. „Klidně.“

 Annie odešla z ateliéru a já jsem osaměl s ní… s Wendy. Jen jsem si povzdechl nad sebou samotným. Vidět ji po tak dlouhé době, bylo pro mě, jako by znovu vyšlo slunce. I když jsem doteď cítil bolest z rozchodu, měl jsem radost z toho, že ji vidím.

 Nesvá si přešlápla z nohy na nohu a rozhlížela se po ateliéru, jen aby se vyhnula mému zkoumavému pohledu. Viděl jsem na ní, že se má dobře. Byla oblečená do kalhotového kostýmku, vlasy jí porostly a jemně se jí vlnily. Pleť na tváři nenesla žádné známky únavy, ani přepracování… což neplatilo pro mne.  Já jezdil po koncertech a ne zrovna dobře jsem na tom byl s usínáním.

„Nevěděla jsem, že to focení bude trvat tak dlouho. Klidně odjedu, jestli chceš.“ řekla váhavě.

Jen zůstaň. Pokud potřebuješ něco probrat s Annie.“ odpověděl jsem klidným hlasem. „Já stejně za chvíli pojedu domů.“

 Nastalo ticho. Tentokrát se ona dívala na mě a já jí ten pohled oplácel. Vypadalo to, jako by uvnitř sebe sváděla bitvu.

Emily_10

„To, co se stalo v New Yorku mě mrzí.“ Promluvila z ničeho nic.

 Já se na chvilku zamyslel, jestli se něco hrozného neudálo v posledních dnech, ale pak mi došlo, že má na mysli náš rozchod. Teď chce o tom mluvit?  Díval jsem se na ni poněkud zmateně, ale pak jsem sklopil pohled a zadíval se na své boty. Jedna věc byla, že jsem ji tady vůbec nečekal. Druhá, že se zmínila o něčem, co bych nejradši ani nezažil.

„Byla jsem sobecká.“ dodala po chvíli.

„Nechci o tom mluvit.“ odpověděl jsem sotva slyšitelně.

„Michaele, já…“ začala zoufalým hlasem, což mi rvalo uši.

„Emily, prosím…“ přerušil jsem ji a promnul si čelo. Vzchopil jsem se a podíval se jí zpříma do očí. „Myslíš si, že když ti David Vaire nedal druhou šanci, že to udělám já?“ zeptal jsem se bez servítek.

 Moje upřímnost ji znatelně překvapila a nějakou chvíli trvalo, než našla svůj hlas. Jen zavrtěla hlavou a dlouze vydechla, což dělávala, aby se zbavila trémy.

„Já jen chci, abys mě vyslechl.“ Odpověděla. „Přemýšlela jsem o tom dlouho, co bych ti řekla kdybychom se ještě potkali… A ani bych tě nežádala o odpuštění. Vůbec bych neměla odvahu tě o to prosit.“ Odmlčela se. „Jen mě prosím poslouchej.“

 Čekala, jestli jí na to něco řeknu, ale já mlčel. Jen jsem kývnul hlavou na souhlas. A tak pokračovala.

„Odešla jsem, protože jsem se bála… Nedokázala jsem se smířit, že bych byla s tebou pod drobnohledem celého světa… Zahodila jsem všechno, co jsme měli, a ani jsem nevěřila, že bys mě před těmi všemi pátravými závistivci ochránil.“ Povzdechla si a já viděl, že bojovala se slzami. „Prostě jsem se vyděsila. Nehleděla jsem na nic, jen jsem se snažila ochránit sama sebe.“

 Podívala se na mě, při čemž jí jedna slza sklouzla po tváři. Hned si ji utřela a pokračovala, ale schválně pak uhýbala pohledem.

„Vím, že na jednu stranu jsem upokojila ten strach, co mě děsil… Ale když mi došlo, co jsem udělala.. Vydal ses mi, a bylo ti jedno, jak to s námi bude. Věřil jsi mi, a co jsem udělala?“

 I mě se hromadily slzy v očích. A právě proto jsem o tom nechtěl mluvit, připomínat si to.. Ale vyslechnout si, co měla na srdci, to bylo to jediné, co jsem ještě mohl udělat.

„Jen jsem chtěla, abys věděl, že mě to moc mrzí.“

 Podívala se na mě upřímně a slzy nechala být. Nechala je smáčet její tvář. Pak se najednou otočila a šla ke dveřím.

„Řekni Annie, že jí zavolám. Musím jít.“

 Řekla spěšně, otevřela dveře a odešla. Já jsem tam zůstal stát, sám, v ateliéru obklopen technikou pro profesionální fotografy, a připadal jsem si, jako bych utrpěl otřes mozku. Jako bych si najednou ani nepamatoval, co se dělo, než Emily přišla a tak dlouho se mi omlouvala. Bože…

Michael-j_2

------------------------------------------------------------------------
------------------------------------------------------------------------ 

 Když jsem seděl na zadním sedadle černého mercedesu, kterého řídil jeden z mých bodyguardů, měl jsem co dělat, abych nehleděl do prázdna. Sotva před chvílí jsem se rozloučil s Annie a téměř automaticky se domluvil na společném vybrání fotek. Jako bych nevnímal, co se děje a jen přitakával. Tolik mě to nečekané setkání s Emily dostalo, že jsem pak nebyl schopný normálně přemýšlet.

 Minuli jsme první blok od budovy, kde jsem se nechal vyfotit pro Vanity Fair a zastavili jsme na červené, která trvala až proklatě dlouho. Chtěl jsem být doma, zalehnout do peřin a zapomenout na to všechno. Najednou se objevilo tolik bolestných vzpomínek, o kterých bylo rozhodnuto, že se už nikdy znovu nestanou. Chtěl jsem zapomenout, ale nešlo to.

 Podíval jsem se z okna a uviděl Emily, jak šla po chodníku za křižovatkou.

„Zastav před tím holičstvím támhle.“ řekl jsem řidiči.

„Jasně.“ odpověděl.

 Naskočila zelená, přejeli jsme křižovatku a zastavili jsme u krajnice. Na panelu dveří jsem zmáčknul tlačítko a okno se stáhlo dolů.

„Em!“

 Zavolal jsem na ni a ona se hned otočila. Teď jsem ji překvapil zase já.

„Můžu tě odvézt?“ dodal jsem.

Emily-coat

 Ona se podívala na své lodičky a na chvíli zaváhala. Moc dobře jsem věděl, že neměla v oblibě podpatky, a jestli se rozhodla jít pěšky, musela určitě trucovat. Rozhodla se, že přijme a šla k mému autu. Vysunul jsem okýnko, otevřel dveře a sám se posunul na vedlejší sedadlo.

„Děkuju.“ řekla jemným hláskem, jakmile zavřela dveře. „Zdravím.“ řekla mému řidiči.

„Kam to bude?“ zeptal se.

„Ke mně domů.“

 Odpověděl jsem a pak nechal vysunout panel oddělující část vozu řidiče a nás, kteří jsme seděli vzadu. Emily poněkud zaskočil můj požadavek, ale nevypadala, že by ji to naštvalo. Jen kajícně čekala, co bude.

„Nemáš ani tušení, co se mi teď honí hlavou po tom, co jsi mi tam řekla.“ promluvil jsem, když se auto rozjelo od krajnice.

„Představu bych měla.“ řekla smutně. „Nechtěla jsem ti ublížit.“

„Nebudeme se o tom bavit.“ řekl jsem a zadíval se do jejích modrých očí. „Nechci vzpomínat na tu bolest.“ Přisunul jsem se blíž a polkl nasucho. Byl jsem nervózní. „Promluvíme si. Chci s tebou být v kontaktu… Ztratit tě i jako kamarádku na mě mělo hrozný dopad. Nechci, abychom spolu nemluvili, protože jsme se rozešli.“

„Ani já ne. Jenom jsem nevěděla, jestli bys mě ještě snesl.“ odpověděla upřímně.

„Kdyby ne, neseděla bys v mém autě.“ pousmál jsem se. „Jsi teď s někým? Nebude se po tobě někdo shánět?“ zeptal jsem se, abych se pak nemusela hlídat s časem. Chtěl jsem využít každé minuty s ní.

„…Ne.“ odpověděla jemným hlasem, a pro mě to bylo jako hlas anděla. Děkuju…

„Chci s tebou mluvit, probírat věci tak, jako předtím.“ pokračoval jsem. „A ještě něco…“

„Co?“ zeptala se.

Naklonil jsem se k ní a zkoumal její tvář. „Začít znovu.“

 Vzal jsem její tvář do dlaní a políbil ji na rty. Vydechla a zavřela oči, a já taky. Nechal jsem se vést instinktem, a dál ji líbal. Emily mi to oplácela a jemně se chytila mých paží, zatímco jsem si ji přidržoval u sebe.

 Když jsme byli dost zadýchaní, oddělil jsem naše rty od sebe jen natolik, abych mohl mluvit.

„Už mě neopouštěj, prosím.“ řekl jsem zoufale. Byl jsem naprosto v háji.

„Pokusím se.“ Pousmála se s červenými líčky a slzičkami v očích. Znovu mě políbila a pak mě objala.

Em_4

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Zuzy z IP 90.178.29.*** | 28.1.2015 14:15
Tak focení s Annie, se vážně povedlo ty fotky jsou skvostné, sice mi jedna do sbírky chybí, ale což? Tu Mike nechal u sebe v šuplíku.. ale že vyměkne a vrátí se k Emily??? Já vůbec nevím, jeslti mím být ráda nebo ne, ale spíš todruhé, tak nějak jsem si Mika představovala s úplně jinousmile
Terka z IP 188.75.128.*** | 29.1.2015 14:57
Tenhle photoshoot se mi děsně líbí smile
ale tak nějak doufám, že se Michael k Emily nevrátí smile sice chci aby byl Michael šťastný, ale s Liz...jejich touha po miminku je spojuje smile a Jared ať se vrátí ke Claire a synkovi smile
Annemarie z IP 185.37.86.*** | 11.10.2015 17:31
Miku, zakazuju ti všechny ženský kromě mě smile nebo aspoň tu Emily nech bejt! smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a sedm