25.díl - Christmas Eve

Ozval se zvonek a já běžel do domku, ve kterém měla ochranka ovladač k hlavní bráně. Zmáčknul jsem tlačítko pro intercom a na malé obrazovce jsem viděl z venkovní kamery stát před branou známé auto.

„Jaké to máme hosty?“ promluvil jsem do mikrofonu a zmáčknul tlačítko, aby se brána otevřela.

„Lepší sis přece vybrat nemohl.“ Odpověděl Jared za volantem.

 Zasmál jsem se, zapnul si bundu, vzal dálkový ovladač a šel ven. Jared zaparkoval své černé Ferrari před garáže, a já dálkovým ovladačem zavřel bránu. Vrata se pomalu zavírala, zatím co Elizabeth vysedla z auta a přivítala se se mnou objetím a polibkem na obě tváře.

„Ahoj. Veselé Vánoce.“ Usmála se na mě.

„Díky, tobě taky.“ Opětoval jsem jí úsměv.

„Doufám, že sis opatřil aspoň malý stromek, kam by sis dal dárek?“ zeptal se mě Jared, když zamknul auto a šel se přivítat podáním ruky, do které mi následně vrazil velkou dárkově zabalenou krabici.

„No… V rodině to neslavíme, takže zatím ani stromek.“ Odpověděl jsem a pohledem si měřil krabici v mých rukou.

„Ale jsi rád, že jsi to udělal, ne?“ zeptala se mě Elizabeth.

 Ano, byl jsem rozhodně rád. I když opustit víru, ve které jsem žil a vyrůstal, bylo těžké… Ale pro mé vlastní dobro a pro mou kariéru to byla nutnost. Věnoval jsem Elizabeth přikývnutí a odpověděl jsem.

„Jo, to jo.“ Přistoupil jsem k ní, objal ji kolem ramen a vedl ji do domu. „Pojďme dovnitř, nebudeme tu stát v zimě celou dobu.“
--------------------------------------------------------------------

 Měli jsme už nalité druhé sklenice červeného vína a téma bylo pořád stejné. Turné. Jared si nechal servírovat čaj, protože má s Elizabeth ještě naplánovanou návštěvu u jeho mámy, a Elizabeth se pro dnešek, zdá se, vzdala řízení auta. Jejich pošťuchování kvůli tomuto mě nemálo rozesmálo. Zdálo se, že oba měli zájem o ochutnávku mých oblíbených značek a ročníků, ale přece jen, někdo musel dělat řidiče.

„Docela se už těším, až u nich vydáme poslední album.“ Řekl Jared. „Pak se budou dít věci. Nedovedeš si ani představit, co to bylo pracovat na This Is War.“ Pokračoval.

„No já jenom doufám, že to poslední album neodfláknete s klukama.“

 Ozvala se Elizabeth, která seděla v křesle nejblíž krbu, ve kterém jsme měli dobře zatopeno. Já seděl naproti ní taky v křesle a Jared seděl čelem ke krbu na sedačce. Jen co to uslyšel, věnoval své manželce skeptický pohled.

„Už jsi mě někdy viděla, abych něco odfláknul?“ zamračil se na ni. „Fanoušci si nezaslouží nějaký slabý odvar.“ Dodal.

„No včera jsi mě pěkně odbyl.“ Protestovala Elizabeth s čertíky v očích. „Aby ses nemusel snažit, tak ses vymluvil na to, že jsi unavený a ani tak to dlouho netrvalo.“

 Nemohl jsem si pomoct, ale začal jsem se chechtat tak moc, až jsem se divil, že jsem nerozlil to víno. Jared přimhouřil oči, pohodově si opřel lokty o kolena a zadíval se na Liz zvláštním způsobem. Viděl jsem, jak mezi nimi probíhala němá výměna názorů, a já se ještě pořád nepřestával tiše smát. Byl to zvláštní pohled. Ti dva se znali hodně dlouho a tahle komunikace beze slov byla opravdu pozoruhodná. Jako by se znali mnohem, mnohem déle. Viděl jsem v jejich pohledech vášeň, hravost, výzvu… Záviděl jsem ji to. Ještě nikdy jsem nezažil vztah, ve kterém by stačil jediný pohled, aby si dva milenci rozuměli. Já jsem to nezažil.

„Tak si to zapamatuj. Díky tomuto fňukání totiž dlouho nic nezažiješ.“ Odpověděl naprosto klidně se sarkastickým úsměvem.

„Ty jsi ale zlý kluk!“ postěžovala si Elizabeth s předstíraným dotčením.

 Jared se zvedl ze sedačky, přišel k Elizabeth, políbil ji na spánek a omluvil se nám, že musí na záchod. Osaměli jsme v obývacím pokoji a mě ještě dohrával na rtech úsměv. Zadíval jsem se na oheň v krbu a pak na Liz. Taky se dívala do ohně s jemným úsměvem na tváři. Vzpomněl jsem si, že dopoledne strávili v Naději, a zajímalo mě, jestli se její úmysly s tím malým chlapcem nějak změnily.

„Jak bylo v Naději?“ Zeptal jsem se. „Jared mi říkal, že jste tam měli pro děti překvapení, když mi volal po obědě.“

„Byla to nádhera.“ Odpověděla a teprve pak se na mě podívala. „Kdybys viděl tu dětskou radost, byl bys stejně dojatý, jako já.“

„Tomu věřím.“ Usmál jsem se. „A co ten malý chlapec? Ještě tam je?“

„Nicky?“ Zvážněla. „Ano, je tam pořád.“

 Sklonila hlavu a odložila sklenici vína na stolek mezi námi. Opřela se zpátky do křesla a chvíli mlčela. Její výraz se během pár sekund změnil na hodně lítostivý.  Začínal jsem přemýšlet, jestli se ohledně jejího plánu s adopcí něco drasticky nezměnilo. Když se mi o tom poprvé svěřila, byla ohledně toho velmi vážná a pochyboval jsem, že by se toho malého andílka chtěla vzdát.

„Stalo se něco?“ zeptal jsem se opatrně.

 Párkrát rozechvěle vydechla a nadechla se, jako by se bránila pláči. Bože, co se stalo? Poposedl jsem si na okraj křesla, abych na ni viděl ještě líp. Ona si zakryla oči pravou dlaní a zavrtěla hlavou. Bojovala se sebou. Zhluboka se nadechla, odkryla si tvář a podívala se na mě. Měla slzy na krajíčku.

„I přes to, že bych si chtěla Nickyho co nejdřív vzít, není na to vhodná doba.“ Odpověděla tichým rozechvělým hlasem.

„Proč ne?“ Zamračil jsem se. „Jared to určitě pochopí. Mluvili jste o tom?“

 Ona jen zavrtěla hlavou a svými prsty s dlouhými elegantně béžovým lakem nalakovanými nehty, si utřela slzy v koutcích očí.

„Neměla jsem odvahu mu o tom ještě říct.“ Odpověděla. „Stejně jsme oba na turné.“ Dodala sklesle.

„Vždyť jsem ti řekl, že ti s adopcí pomůžu.“ Připomněl jsem jí svůj slib. „Byl jsem tam. Byl jsem v Naději a mluvil s ředitelem. Stačí jediné slovo a Nicky bude tvůj.“

 Najednou byla jako omráčená. Jako by ani nedoufala v to, že by to dítě mohla mít. Měla svůj sen na dosah ruky.

„Liz…“ šeptal jsem. „Nemůžu říct řediteli, že se s adopcí váhá. Není to dobré vůči domovu, ani pro to dítě.  Čím déle tam bude, tím víc bude trpět. A čím dřív si ho osvojí nějaká rodina, tím líp si bude zvykat na nový domov.“ Uslyšel jsem vzdálené cvaknutí dveří, když Jared vyšel z koupelny. „Zařídím, abys dostala svůj plat za turné, i kdybys kvůli Nickymu byla doma. Proč tak váháš?“

 Jaredovy kroky se k nám nesly chodbou a bylo to jen tak tak, když mi odpověděla šeptem, a on vkročil do obývacího pokoje.

„Nemůžu.“ Šeptla.

„Měli bychom jít. Už je hodně hodin a máme se u Shannona zastavit pro pár dárků.“

 Jared se posadil na sedačku, natáhl se na stůl pro svůj hrnek a dopil čaj. Elizabeth se napila ze sklenice vína a nějakou dobu při tom zírala do ohně v krbu. Jako by se nutně potřebovala rozptýlit od toho, o čem jsme teď mluvili.

„Kolik je?“ zeptala se něžně chraplavým hlasem, kterým obvykle mluvila.

„Za pět půl osmé.“ Odpověděl Jared a zvedl se v náznaku odchodu.

------------------------------------------------------------------------------

 Poděkoval jsem jim za návštěvu, popřál veselé Vánoce a slíbil, že se domluvíme na nějakém programu na oslavu příchodu Nového roku.  Než Elizabeth nastoupila do auta, dlouze mě objala a při tom zašeptala, že potřebuje ještě nějaký čas.

 Byl jsem z toho docela dost zmatený. Zdálo se, že mezi Elizabeth a Jaredem všechno klapalo, jako předtím, ale proč mu tedy neřekla ani slovo o adopci Nickyho?

 Zamračený jsem seděl na koberci před krbem a díval se plamenů ohně v krbu. Něco na té Elizabeth bylo. Něco ji trápilo až tak moc, že chtěla odložit šanci změnit život sobě, Jaredovi a především tomu dítěti. Bylo toho mnohem víc, než jsem si myslel, že při jejich návštěvě zažiju. Člověku by z toho praskla hlava a jak se zdálo, tu moji tak trošku ovlivňovalo to víno.

 Najednou jsem stál s telefonem u ucha a volal Emily. Musel jsem být blázen, když jsem si myslel, že by mohla být na Vánoce sama doma. Tři zazvonění a položím to. Jeden… Dva… Tři… A já pořád stál a poslouchal, jak to vytáčelo hovor. Čtyři… Pět.

„Haló?“ ozval se jemný ženský hlas na druhé straně spojení.

 Vykulil jsem oči, protože jsem ani nedoufal, že by to zvedla. Opak byl pravdou.

„Emily… Ahoj, tady Michael.“ Představil jsem se.

„Ahoj! Veselé Vánoce.“ Odpověděla vesele. „Co pak děláš?“

 Plácnul jsem se dlaní po čele a rychle přemýšlel, co dělat. No potěš, jsem v háji!

„Nic moc. Před chvílí tu byli Jared s Elizabeth a teď jsem tu sám.“ Odpověděl jsem.

„Ale. A co rodiče?“ zeptala se.

„Odjeli za příbuznými do Indiany.“ Odmlčel jsem se. „Ty se někam chystáš?“

„Až zítra. Pojedu k mámě a tátovi do Ohia. Dneska jsem byla nakupovat dárky pro ně a sourozence a jejich děti.“

Usmál jsem se. „Páni, jsi vzorná.“

„No nevím.“ Zasmála se do telefonu. „Ne vždycky jsem takhle vzorná. Vánoce mají v sobě něco kouzelného.“ Na chvilku ztichla a pak najednou vyhrkla s nadšením do telefonu. „Co kdybys přijel, a dáme si pár cukroví? Koukneme na nějaké pohádky v televizi a zbavíme se našeho odsouzení být sami o Vánočním večeru.“

 Do pytle! Však jsem pil to zatracené víno! Rychle jsem se snažil přijít na nápad, kdo by mě asi mohl odvézt. Jenže otravovat teď večer, kdy jsou všechny rodiny spolu kvůli Vánocům, mi přišlo hodně blbé. Stejně tak volat mým bodyguardům, a tahat je z tepla jejich domovů.

---------------------------------------------------------------------------------

---------------------------------------------------------------------------------

 Cestu jsem zvládl bez jakýchkoliv přestupků, dokonce i slušně zaparkoval před bytovým domem, kde bydlela. A teď jsem baštil vynikající cukroví, ležel na jedné sedačce, zatím co Emily stejně tak ležela na druhé a oba jsme se smáli starým animovaným pohádkám, na které jsme oba koukali jako malé děti.

„Není to paráda?“ zeptala se Emily, když si ukousla perníčku. „Jen tak se povalovat, jíst tyhle dobroty, dívat se na pohádky a ničím se netrápit?“

„Jo…“ odpověděl jsem.

  Byl to ten moment, kdy Sněhurka okusila otrávené jablko a upadla do věčného spánku. Byl to ten moment, kdy jsem se zamračil nad svým prázdným talířkem, na kterém zbyly jen drobky po cukroví.

„Můžu si ještě přidat?“ kouknul jsem na Emily.

„Hmmm…“ odpověděla němě a dál zírala na televizi.

 Vstal jsem a šel do kuchyně. Dveře jsem nechal za sebou otevřené, aby mi nic neuniklo z pohádky, a pod světlem nad pracovní deskou kuchyňského pultu jsem si vybíral z tácu další cukroví. Nepamatuju si, kdy jsem byl naposledy takhle sám se ženou a cítil se tak přirozeně. Tak svůj. Jako bych vůbec nebyl s někým, koho jsem znal sotva pár měsíců. Bylo to… v pohodě.

 Zhasnul jsem světlo v kuchyni a šel zpátky do obýváku, když v televizi zazněla ta slavná fráze. Jen polibek z pravé lásky ji může zachránit… V tu chvíli jsem spatřil Emily, jak se zavřenýma očima ležela na boku na sedačce a klidně oddechovala. Usmál jsem se, jako bych měl před sebou to nejroztomilejší štěně. Moje Wendy. Tiše jsem odložil svůj talířek s cukrovím na stolek , kleknul si k sedačce, na které spala, a ohlédl se po televizi. Princ se skláněl nad skleněnou rakví a chystal se políbit Sněhurku.

  Moje rty se jemně přisály k těm jejím. Měla je tak nádherně teplé a hebké, že bylo opravdu proviněním je nelíbat. Zachvěla se jí víčka, otevřela oči a podívala se na mě. Trpaslíci a zvířata se radovala. Emily mě s ospalou tváří pohladila po tváři. Neodolal jsem a znovu ji políbil. Voněla po jahodách a vanilce. Byla to ta nejnádhernější vůně, jakou jsem kdy cítil. Její prsty se mi vpletly do vlasů, čímž si mě přitáhla blíž. Otevřela ústa a já toho bez váhání využil.

 Vlezl jsem si za ní na sedačku a jedno koleno si zapřel mezi její stehna a lokty si položil vedle její hlavy. Líbal jsem ji jako smyslů zbavený.  Ucítil jsem pohyb její ruky, když ji natáhla a najednou televize zhasnula. Vypnula ji a ovladač pak jen zarachotil, když ho pustila na podlahu. Pokojem se jen ozývaly naše tlumené vzdechy a mlaskání naši rtů.

„Je tu horko.“ Zašeptala Emily s úsměvem.

„Jo, to je…“ usmál jsem se a čekal, co bude dál.

 Ucítil jsem její prsty, jak vytahovaly mou košili z kalhot. Spěšně rozepnula knoflíky a svlékla mi ji. Zůstal jsem v bílém tričku s krátkým rukávem, černých kalhotách a ponožkách. Sáhl jsem mezi nás na její pas, vzal lem šedého svetříku a vyhrnul jí ho i s košilkou, kterou pod ním měla. Přesunul jsem své tělo tak, abych měl obličej na úrovni jejího trupu a začal ji líbat na břiše.
------------------------------------------------------------------------

 Po nějaké době, kdy jsme jeden druhému vyznávali náklonnost, jsem ji měl pod sebou nahou v její posteli. Vlasy si rozpustila a já tak mohl cítit ještě víc té báječné vůně vanilky. Líbal jsem ji na krku a ona mě hladila po zádech, při čemž mě párkrát přitiskla na sebe v místě, kde jsme měli pánve.

„Prosím…“ zašeptala mi do ucha.

 Podíval jsem se do jejích modrých očí, které se ve světle malé lampičky na nočním stolku třpytily jako ty nejzářivější hvězdy. Tahle chvíle byla pro nás ta nejdůležitější. Bude to naše poprvé a já na tom nechtěl nic zkazit. Protože jakmile splyneme v jedno tělo… mezi námi už nic nebude, co by nás odcizovalo. Budeme milenci tělem i duší.

 Její pravá dlaň mě něžně pohladila po tváři. Nemohl jsem ji nechat déle čekat, ani jsem nemohl udělat krok zpět. Už ne.  

„Prosím…“ zvedla hlavu a políbila mě na rty. „Michaele…“ zašeptala.

 Jedním pohybem jsem to všechno změnil. Jedním pohybem jsem nás spojil. Zavřela oči a vydechla nad tím pocitem prvního propojení nás dvou. Pro mě to bylo stejně intenzivní, jako pro ni. Sledoval jsem ji, jak rozechvěle dýchala a jak se plně soustředila na naše těla. Otevřela oči a já se znovu pohnul. Zaklonila hlavu a z úst jí uniklo tichounké zasténání. Tohle bylo to, co jsem chtěl slyšet. Víc a víc. Její ruce mi přejely po zádech podél páteře a než se dotkly mého zadku, já se znovu pohnul. Znovu zavzdychala, já se pánví zhoupnul proti té její a Emily znovu zasténala. Svěsil jsem hlavu, svými rty zasypávala její krk polibky a její tělo uctíval pohyby, které nám oběma přinášely tu nepopsatelnou slast…