Bolest zad nijak neodcházela, a nedostatek spánku taky dělal své. Bohužel, ten spánek se mu vyhýbal dost dlouho… až příliš dlouho. Podíval se na svou matku, která vystupovala ven z auta, kde už na ni a ostatní čekali bodyguardi. Křik fanoušků byl slyšet na velkou vzdálenost od soudu, a teď ještě zesílil, když vystoupil on.
„Michael! Michael! Michael!“
„Michaele, milujeme tě!“
„Pravda je na tvojí straně!“
„Michaele!“
Tisíc a tisíc hlasů se křížily, a i když tak velká podpora pro něj znamenala tolik, za ty měsíce nekonečného týrání a ponižování, to už pomalu přestával vnímat. Skoro mu to přišlo, že je jen tělo v okovech, které vláčí sem a tam, aby ho zesměšnili a potupili.
Vstoupil do budovy spolu s rodinou za zády, opět se nechal prohledat, opět prošel bezpečnostní kontrolou, opět v doprovodu policistů vešel do soudní síně, kde se posadil vedle svého právníka. Tom Mesereau.
Pan Mesereau se k Michaelovi naklonil a zeptal se: „Dobrý?“
„Jo,“ odpověděl Michael slabým hlasem, „i když nevím, proč se ptáš, když je to horší a horší.“
„Dneska bude vypovídat jen jeden svědek,“ podotkl pan Mesereau.
Michael se na něj překvapeně podíval. „Jen jeden?“
„Ano, zdá se…“ řekl pan Mesereau, když do síně přišel soudce a porota. Všichni vstali. „...že toho má hodně co říct.“
„Pro koho bude vypovídat?“
Zeptal se Michael, když soudce dal pokyn, aby se všichni posadili. Sedl si na židli a sledoval svého právníka, jak si ze složky vytahuje dost papírů k následující výpovědi. Bylo tam dost poznámek psaných ručně, jako by si je tam dopsal na poslední chvíli.
„Pro nás. Svědka zajistila tvoje rodina.“ Promluvil tiše Mesereau.
„Pokud nemáte nikdo z obou stran co říct, můžeme tedy pokračovat,“ řekl soudce.
„Ctihodnosti, vážená poroto,“ postavil se Thomas Sneddon, „navrhuji, aby se počet přítomných v soudní síni omezil pouze na rodinné příslušníky.“
Soudce se překvapeně zeptal: „Máte k tomu důvod, pane Sneddone?“
„Mluvil jsem se svědkem ještě dnes ráno, a byl jsem požádán, jestli by kvůli výpovědi nemohla být přítomnost přihlížejících co nejvíc omezena. Pokud tedy bude souhlasit i pan Jackson a pan Mesereau.“
Tohle nečekané prohlášení všechny nemile překvapilo. Když se Michael tiše radil se svým obhájcem, koutkem oka mrkl za sebe, kde seděla jeho rodina, ale taky J. Randy Taraborrelli, Michaelův dobrý přítel novinář, ale taky David Guest a další… Vzhledem k tomu, co všechno už bylo v soudní síni řečeno, kolik až nepochopitelných lží a výmyslů si vyslechl, a nejen on, ale všichni přítomni, usoudil, že když se nabízí šance omezit počet lidí, tak proč toho nevyužít?
„Souhlasíme,“ prohlásil pan Mesereau.
„Poprosím, aby v soudní síni zůstali pouze rodiny a příbuzní obou stran.“
Všichni poslechli nařízení soudce a ti, kteří nebyli z rodiny Jacksonových a Arvizových, opustili soudní síň. Náhle bylo ticho. Michael se ohlédl a jediný, kdo tam zůstal, byla jeho rodina. Jeho matka Katherine, Joseph, Randy, La Toya, Janet, Tito, Jermaine… Srdce mu bilo jako splašené. Když Sneddon chtěl, aby se to najednou vylidnilo, začínal se bát toho, co přijde. Už si toho vyslechl dost, ale ještě stále měl obavy, že uslyší něco, co mu natolik ublíží, že mu to nakonec sebere veškerou odvahu a čest, kterou v sobě ještě měl.
„Soud předvolává svědka,“ promluvil soudce, „prosím, přiveďte paní Georgianu Starlight.“
To jméno… ten šok. Když uslyšel její jméno, a pak, když si všiml Sneddonova skoro až nadšeného výrazu, udělalo se mu během pár vteřin zle. Najednou pocítil na hrudi obrovský tlak, jako by z něj někdo vytahoval veškerý vzduch, co měl v plicích. Dlaně se mu chvěly a potily, měl sucho v ústech, vzadu na krku mu běhal mráz, který se střídal s horkem. Ten Sneddonův pohled znamenal jen jedno… Když nestáhl z kůže jeho, tak Georgianu ano. Byl nachystaný ji tentokrát zničit, když se mu to tehdy nepovedlo, když ji dostal na lavici obžalovaných kvůli Tommyho neobjasněné smrti.
Dveře vedle míst porotců se otevřely, a do soudní síně přišla žena. Na první pohled drobná, vysoká asi metr šedesát pět, víc ne. Vlasy jemně melírované světlými prameny mezi tmavě hnědou… a pak ty kaštanové oči, které nikdy nelžou. Když ji uviděl vcházet a za ní toho policistu, který byl oproti ní jako gorila, uvědomil si, jak moc může být Ge slabá a to nejen fyzicky, ale i psychicky. Uvědomil si, co se teď bude dít, uvědomil si, že je opravdu tady a teď, že bude vypovídat. A najednou měl pocit, jako by prohrál všechno. Ne, že by si myslel, že ho Ge shodí a že by se pokusila o něm říct něco křivého. Ne. To, že ji dostali sem do soudní síně, pro něj byl konec. Ze všech lidí, které miloval, a kterých si bezpodmínečně vážil, byla ona ta poslední, kterou by žádal o něco takového. Doteď si vyčítal, že tehdy odškodnil Chandlera, a teď… se jí bude dívat do očí, když bude odpovídat na hnusné a vyčerpávající dotazy od Sneddona. To, že si Ge bude muset byť jen maličkou část procesu vytrpět taky, byla pro něj největší porážka.
------------------------------------------------------
Za celou dobu se jí nedokázal podívat do očí. Za ty tři hodiny, co Ge stále mluvila se Sneddonem, Michaelovi proběhl celý život před očima. Vzpomínal na všechno, co s Ge zažil. Nejvíc pak myslel na Blanketa, na syna, kterého mu Ge dala. Jediné, co teď chtěl udělat, bylo promluvit si s Ge, a nadobro urovnat vše. Byl z toho všeho natolik ztrápený, že by byl teď ochotný zapomenout na všechno, a začít s Ge od začátku…
„Dobrá tedy,“ probral Michaela z přemýšlení hlas soudce, „přerušuji jednání na dvě hodiny. Sejdeme se o půl třetí.“
Porotci se zvedli ze židlí a dali se k odchodu, stejně jakou soudce a ostatní. Ge se zvedla z místa, jako by ještě chvíli rozdýchávala to nekonečné sezení a odpovídání, když v tom Michael našel sílu, a bez ohledu na to, že na něj rodina za zády čekala, vstal a s lehce třesoucí se nohama přišel za Ge.
„Ge,“ oslovil ji tiše, „mohl bych tě pozvat na oběd?“
Ge byla z jeho hlasu mírně překvapená, protože už roky neslýchávala jeho hlas, a zvlášť pak tak tiše, skoro opatrně. Omluvně se na něj pousmála.
„Michaele, nejsem tady sama,“ odpověděla stejně tichým hláskem, „ale jestli ti nebude vadit společnost?“
„Ne, ne jistě, že ne.“ Pousmál se nervózně.
-----------------------------------------------------------------
Když čekali, až bude možno opustit budovu, a až policie zajistí vše, jak má být, na požádání Michaelového právníka se ještě sešli v malé kanceláři, kterou dal soud k dispozici, aby se obhájci mohli se svými klienty a svědky radit v klidu, tak, jako v tomto případě.
„Vedla jste si dobře, paní Starlight,“ chválil ji pan Meserau.
„Děkuju.“ Řekla Ge, když po malých dávkách upíjela minerálky ze sklenice.
„Po pauze na oběd bude řada na nás, pokud už Sneddon vyčerpal své otázky. Ale to neznamená, že během tohoto přerušení nemůže vymyslet nějakou past. Rád bych si s Vámi ještě promluvil, než bude jednání pokračovat.“
Ge jen nervózně kývla, při myšlence na Sneddona, a pak se pan Meserau omluvil, že musí ještě za někým jít. Michael ze stolu s malým občerstvením vzal bobuli bílých hroznů a snědl ji. Trochu ho to osvěžilo po dalším unavujícím sezení u soudu. Když se pak jen namátkou podíval po Ge, hned si všiml, že ho studuje pohledem. Otočil se k ní, jako by chtěl něco říct, ale jen čekal, jestli ona nechce něco říct. Mlčky se na sebe dívali. Ge pak na něj jen náznakem ukázala a promluvila.
„Zhubl jsi.“ Odmlčela se. „Vypadáš hrozně,“ řekla lítostivě.
On se jen podíval na sebe, jak na něm to oblečení viselo a pak se zase podíval na ni. Vypadala, jako by v sobě něco zadržovala, a on pak pocítil to samé. Nesměle udělal krok k ní, načež Ge s plačtivým povzdechnutím vykročila k němu a oba se navzájem objali.
„Pořád jsem na tebe myslela.“
Michael ji u sebe držel, jako tu nejkřehčí sochu Afrodity. Jako někoho, koho nemůže mít, někoho, koho zbožňuje, někoho, koho miluje.
„Tolik mě mrzí, že tu musíš být. Nikdy bych nechtěl, aby tě vyslýchali.“ Omlouval se Michael, při čemž ji hladil po vlasech.
„Michaele,“ Oslovila ho a podívala se mu do očí, „ale já jsem tu chtěla být. Chtěla jsem ti pomoct.“
„Proč?“ zeptal se nechápavě. Vždyť tak dlouho chtěla klid, být s rodinou, s dětmi…pomyslel si.
Ge ho pohladila po jeho smutné tváři, stoupla si na špičky a zašeptala mu do ucha: „V lásce se nemůžeš ptát proč.“
------------------------------------------------------------
Její slova mu zněla v hlavě ještě hodně dlouho po tom, co je vyslovila. Byl by se jí zeptal, jestli ho ještě miluje, kdyby se nevrátil Tom Mesereau. Díval se ven na slunný den, který v Santa Barbaře opět panoval. Říkal si, jak krásný by to byl den, kdyby na světě nebylo takových hajzlů.
Ve stejném autě vezl pověřený tým bodyguardů i Ge. Měli za úkol ji doprovodit na hotel, kde byla ubytovaná a přestěhovat ji do vily, která se stala dalším Michaelovým domovem. Bylo to nádherné sídlo, které se v malých detailech podobalo Park Place.
Když auta zastavila před vchodem, aby si mohli všichni vystoupit, Ge stále čekala, až budou všichni uvnitř. Viděla Michaela, jak šel dovnitř se svojí matkou, a za nimi šel Joseph. Janet s ostatními sourozenci prý přijedou na oběd později, nebo spíš jen přijedou chvíli před odjezdem zpátky k soudu. Nejspíš chtěli nechat bratrovi chvíli klid a hlavně, aby mohl být se svými dětmi, Princem, Paris a Blanketem.
Vstupní dveře do domu byly stále otevřené, ve kterých stála žena v černém kalhotovém kostýmu, nejspíš paní, co se stará o chod domácnosti. Čekala na poslední hosty…
„Tak jdeme…“
Ge otevřela dveře, zrovna když kolem nich prošel jeden z bodyguardů a odnášel kufry do domu. Vystoupila z auta a pak počkala, až si vystoupí i ti, kteří jí dělali doprovod.
Michael se bavil se svojí matkou Katherine o tom, jestli měla něco společného s Georgiinou výpovědí, když v tom se zavřely vstupní dveře a do haly jako ze zámku přišla Ge… a děti. Michael si hned všiml někoho, kdo byl menší než Ge, a když rozeznal tváře těch dětí, byl zaskočený. Ani ve snu by je tady nečekal, a už vůbec v tak těžkou dobu. Podíval se na Ge, která povzbudivě pohladila Natalie a Alexe po rameni, jako by jim naznačovala, ať jdou dál… dál za tátou. Katherine i Joseph obrátili svou pozornost k dětem, které pomalu ani nepoznávali. Teď to bylo vůbec poprvé, co viděli Michaelového syna, Alexandera Tommyho Jacksona, svého vnuka.
„Ahoj.“
Nataliin jemný hlas prolomil to ticho, a tím jako by Michaela probral k životu. Díval se na své děti, všímal si každičkého detailu jejich tváří, jejich vlasů, očí, pohledů… Oba měli něco od něj, a něco od Ge. Jako by stále nemohl uvěřit tomu, že jsou s ním, že s nimi může mluvit, dotknout se jich… Už ani nevěděl, kdy viděl Alexe naposledy, ale věděl jistě, že byl hodně maličký. Tak tomu i odpovídaly i ty první dopisy, které mu jeho syn poslal, protože svého tátu moc nezná. Ale teď bude mít Michael šanci to dohnat.
„Ahoj,“ pousmál se Michael a sundal si brýle, když si klekl na kolena, „pojď sem, pojď za mnou.“
Nabídl svou náruč, a Natalie mu do ní vběhla jako by byla opět ta malá holčička. A pořád byla tatínkovou holčičkou. Michael ji objímal kolem pasu, a pak se s Natalie v objetí postavil, čemuž se začala smát. Byla šťastná, že je konečně se svým tátou, a že ji tentokrát poznal hned napoprvé. Katherine si utřela slzy dojetí a pak jemně rýpla do Josepha, který byl dost překvapený nečekanou návštěvou, aby se vzdálili.
Michael pak s úsměvem postavil Natalie na zem a hrdě si ji okem měřil, o kolik vyrostla, když ji viděl naposledy před třemi roky.
„Stýskalo se mi. Chtěla jsem ti pořád psát, každý den.“ Řekla Natalie, když se s úsměvem dívala svému tátovi do očí.
„Aj já jsem ti chtěl psát,“ promluvil Alex, aby trochu konkuroval sestře, „i když jsem nevěděl, co.“
Michael se díval na svého syna a se slzami na krajíčku se na Alexe usmál. Natáhl ruku, a Alexander přišel blíž, aby se chytil tátovi dlaně.
„Tebe jsem viděl naposledy, když ti bylo něco málo přes rok,“ vyprávěl dojatě Michael, „pořád ses styděl a nechtěl jsi za mnou jít.“
„Vážně?“ zeptal se Alex.
„Tatínek vystupoval na Vánoce v Londýně,“ vyprávěla synovi Ge, která pořád stála ve vstupu do haly, „Natalie s ním byla na pódiu a ty ses bál jít za ním sám.“
Jeho tmavě hnědé oči se setkaly s jejími kaštanovými. Byl to pohled vděčnosti, pokory a neskutečného štěstí. Michael se pak podíval zpátky na svého syna a taky ho pevně objal. Držel u sebe Alexe s Natalie a ve svém srdci cítil, že je opět silný, silnější než kdy byl, protože je měl všechny u sebe.
„Teď už jsi velký chlap,“ řekl Michael Alexovi, a pak se podíval na Ge. „Děkuju,“ začínal plakat, „nikdy bych nevěřil, že vás uvidím pohromadě… všechny tři.“
Jeho slzy stékaly po jeho tváři, nedokázal to kontrolovat. Byl přemožený tím vším. Nekonečný soud, nechutná obvinění, pak neočekávané Georgiino svědectví, a teď setkání s jeho dvěma nejstaršími dětmi. Plakal a pořád je u sebe držel, jako by je nikdy nechtěl pustit. Náhle ucítil na tváři vlažný dotek. Otevřel oči a spatřil Ge, jak mu něžně utírá slzy. Stále plakal, ale byl šťastný, protože je měl u sebe, celou svou rodinu…
2024 ©