106.díl- Find more than one thing

 Zdály se mu zmatené sny... Stále měl výjevy z chvíle, kdy ho odvedli z porodního sálu. Její ledová dlaň, ochablé tělo... Poslední výdech... Slzy se mu draly z očí jako splašené. Převaloval se na sedačce ve snaze přijít na jiné myšlenky, nebo spíše sny....  Smrt kroužila kolem jeho těla a zmocňovala se jeho myšlenek, jako černý inkoust, který se nedá nijak smazat... Temnota a chlad, které s sebou přinášely jeho sny, se dotýkaly jeho rukou, po kterých se rozutekla husí kůže. Byl ve slepé uličce, ze které nebylo úniku.

"Tma je náš nejvetší přitel."

Uslyšel její hlas tak živě, že ho to donutilo otevřít oči. Díval se kolem po celém obýváku i do kuchyně. Vstal ze sedačky zachumlaný v peřinách a prošel se po celém bytě. Všude byla tma, ticho   a Michael stále hledal lásku jeho srdce. Jeho sen byl tak věrohodný, že uvěřil naději, která ho ale trpce vyzkoušela. Prošel celý byt ale nikoho nenašel. Jeho dítě poklidně spinkalo s hlavičkou u voňavého šátku, což Michaela už poněkolikáté rozplakalo. Vrátil se zpátky do obýváku a lehl si na sedačku, zavřel oči, vydechl přicházející nával pláče a pokoušel se v klidu usnout.

------------------------------------------------

Ráno ho probudil pocit, takový divný a nejistý. Spíš jako kdyby ještě někdo byl v bytě. Cítil na sobě cizí pohled. Byl jsi jistý, když se po parketách přibližovaly kroky směrem k sedačce. Srdce se mu silně rozbušilo, přál si, doufal že to bude ona. Cítil povědomou vůni a to už nevydržel.

Otevřel oči a před sebou spatřil recepčního Lougha, jak v ruce držel tašku s Georgiinými věcmi.

"Omlouvám se, že ruším, pane Jacksone... ale až teď jsem našel tašku slečny Starlight, nechala si to u mě, když si odnášela věci ze školy."

Položil tašku na křeslo a podíval se na bledého, utrápeného Michaela.

"Jste v pořádku? Vypadáte příšerně." Řekl upřímně.

Michael se pomalu posadil a podíval se na tašku. "Kdy si to odnesla ze školy?"

"Asi před dvěma měsíci, když dala výpoveď." Odpověděl brit středního věku. "A gratuluji k miminku, musíte být šťastný."

Řekl vesele a šel do kuchyně, kde začal chystat vodu na čaj. Michael si promnul obličej a šel se posadit ke kuchyňskému pultu. Díval se do hrnku se sáčkem, do kterého Lough naléval z konvice horkou vodu.

" A jak se daří slečně? Vidím, že tu hospodaříte sám."

Michael si položil dlaně na horký hrnek, povzdechl si a se staženým krkem odpověděl: "Dobře. Je jí dobře."

Při těchto slovech mu slza přejela po tváři, jenž si ji hned utřel.

"Mám ještě u nemocnice zaparkované auto... Mohl bych Vás poprosit, kdyby jste mi pro něj šel?"

Lough: "Jistě, žádný problém."

Michael: "Potom odpoledne Vám dám klíče."

Pan recepční si všiml jeho zkleslé nálady, říkal si, že by ho mohl nechat o samotě. Sotva udělal pár kroků z kuchyně, Michael se na něj otočil.

"Počkejte, nechcete si taky dát čaj?"

Lough se na něj otočil uprostřed chodby a laskavě odmítl. "Ne, děkuji. Jste laskav ale já mám dole britský od slečny Starlight.... Vlastně nic jiného nepiju." Usmál se.

Michael chápavě pokýval hlavou. "Dobře... Děkuju, že jste sem přišel. Ani nevím, kdy bych se probudil." Usmál se.

Lough mu pokynul a odešel z bytu zpátky dolů na recepci.

----------------------------------------------------
Vykoupal, přebalil a uspal. Uklidil, uspořádal a vypucoval celý byt. Potřeboval se nějak zabavit, aby ho stále nepronásledovaly smutné chvíle. Jenže za celý den toho moc nesnědl, skoro nic. Jen ten čaj a suché pečivo, které našel. Mohl si udělat, co chtěl ale neměl ani tu nejmenší chuť k jídlu. Spíš ho trápilo, co bude jíst ten prcek v postýlce.

Měl aspoň štěstí, že malý spal. Takže si mohl aspoň na chvíli odpočinout... i když... mohl zavolat Margaret pro rady, když si v tom vzpomněl na klíče od auta. U sebe je něměl, v kapsách u druhých kalhot je taky neměl, tak hledal v budě, mikině a potom po celém obýváku. Mohly třeba vypadnout v jejím pokoji, když se sklonil pro šátek na zemi.

Tak taky nic... Lámal si hlavu, kde by mohly být. Přece je nemohl zratit. Ještě jednou udělal kolečko po obýváku. Díval se pod sedačku i mezi polstrování, po policích v kuchyni, kde si je většinou odložil s doklady, ale pořád nebyly k nalezení.

Na chvilku si odskočil do koupelny. Po kompletní hygieně se zděsil nad svou bledou tváří. Nebylo mu nijak zvláštně ale proč byl tak bledý? Že by zase pracovaly nervy? Opláchl se studenou vodu, učesal si své divoce zvlněné vlasy a snažil se dostat do obličeje aspoň trochu čilosti. Promnul si jej a znovu opláchl vodou. Utřel se do malého ručníku a s povzdechnutím vyšel z koupelny. Začínal si připouštět, že ty klíče od auta asi nenajde, pokud ho nenapadne další místo, kde by mohly být.

Přišel do kuchyně, nachystal si hrnek, sáček s čajem a čekal, až se voda v konvici uvaří. Když už naléval horkou vodu do hrnku, namátkou se podíval na komodu v chodbě a měl štěstí, že nepřelil okraj hrnku. Že by byl tak zaujatý hledáním a nevšiml si jich? Ano, koukal zamyšleně na klíče od jeho Mercedesu a vzpomínal, jestli si jich před tím všiml nebo ne. Položil konvici, zamýchal si čaj a s hrnkem v ruce přešel do chodby. Skutečně to byly jeho klíče. Zamračeně se na ně díval a vůbec mu nesedělo, že by je tam vůbec položil, když v tom se ozvalo miminko z jeho ložnice. Neplakalo, spíš dvakrát zažvatlalo.

"Bobek malý, je tam sám."

Pomyslel si, když uslyšel své dítě. Vzal klíče a dal je na polici k dokladům. Co ho ale zarazilo, byl to, že se to malé začalo smát. Jak to? Vždyť je tam sám. Michael se ohlédl na dveře od své ložnice a všiml si, že byly pootevřené víc jak z poloviny, což takhle před tím nebylo!

Svižných krokem se vydal do svého pokoje a jako zkamenělý se zastavil ve dveřích, při čemž podvědomě upustil hrnek s čajem na zem.