20.díl - Farewell to Oxford

 Zarostlá pergola do sebe nasávala vlhkost, lístky růže se pohupovaly pod nárazem kapek deště. Celá zahrada byla pod chmurným počasím smutná.

 S natáhnutou paží, mírně přikrčenou v loktu, nechala kapky padat na svou dlaň. Stála pod přístřeškem,  nepřítomně se dívala, jak bílé lístečky pod tíhnou kapek padaly na kůru, jenž byla rozsypaná okolo pergoly. Jediné žluté kvítky odolávaly. Ta žlutá růže, u které stál… Ulovil květ a s citem v dlani ho jemně sevřel jako by to bylo malé ptáčátko, a donesl jí ho…. Takhle vzpomínala na dobu, kdy ještě byli šťastní…

 Se smutkem jí těžce padly víčka, vydechla svoji samotu a pomalým krokem se vrátila dovnitř. Všude kam se podívala, viděla jeho… Veselý úsměv nad zlatými palačinkami, jeho dotek na krku když jí rozpustil vlasy. Podívala se na sedačku, taktéž ho tam viděla, dokonce i sebe. Leželi tam spolu, mazlili se, naslouchala jeho srdci… Svůj pohled obrátila ke krbu, kde tu noc nechala svůj strach donutit ji k té nejhorší věci.

„Jak jsem jen mohla…“ Zašeptala se slzami v očích.

 Nenávistně vzpomínala na temnotu, která ji tehdy svírala ve svém náručí. Kdyby… kdyby možná přišel dřív a vytrhl ji z myšlenek plných strachu, možná by ji to ani nepohltilo. Ale kdo to kdy mohl tušit, že bude chtít dítě jen pro to, aby Michaela neztratila?

 Unaveným krokem stoupala po schodech, zahnula doprava a vešla do ložnice. S nečekaným úsměvem našla v koberci u postele malé peříčko. Je to možné, že by po těch dlouhých letech odolalo veškerému úklidu a čekalo jen a jen ni? Co když jí to mělo připomenout to, proč si tehdy pro ni přijel? Připomenout, co všechno pro sebe navzájem udělali, co obětovali, pro co žili?

 Předklonila se a uchopila mezi prsty to malé peříčko. Stačila jen jedna velká kapka, aby udeřila do okna a Georgiana se podívala ven. Nevěřícně přišla blíž k oknu a pohlédla k tomu starému stromu s majestátnou korunou.

-----------------------------------------------

 Stál pod tou korunou a díval do toho okna, do jejích očí. Byl to sotva jen okamžik, kdy zmizela a nyní už šla pomalým krokem v dešti přímo k němu. Jen lehce oblečená v černých kalhotách, které měla k dámskému obleku, a bílou košili dokonale zakasanou do kalhot. A nečekaně, černé oxfordky na nohou.

 Její výraz byl starostlivý i překvapený zároveň. Váhala nad prvním oslovením, jen šla blíž, dokud nad ní koruna stromu neutvořila pomyslný deštník.

 „Vzdala ses….“

 Řekl Michael s taktéž starostlivým výrazem v očích. Čekal, jestli mu nějak odpoví, ale Ge jen svůj pohled upřela do země.

„Proč?“

„Abych vás neztratila…“ Odpověděla slabým hlasem.

Michael: „Nás nemůžeš ztratit.“ Přišel k ní a vzal ji za bradu, zvedl jí tvář, aby jí viděl do očí. „ Nikdy bych po tobě nechtěl, abys to udělala.“

Ge zavřela oči. „Oxford byl jediný důvod, proč mě Fox držel na uzdě… Po operaci se sem budu vracet jen za Rachel.“

Michael: „Tomu se mi nechce věřit.“  Pohladil ji po tváři. „Tady jsi vyrůstala, nemůžeš jen tak zapomenout.“ Odmlčel se. „Teď už tě nemá jak ohrozit.“

 Všechno na ni znovu dolehlo. Sklonila hlavu, aby neviděl její slzivé oči, ale Michael ji plně chápal a sevřel ji ve svém objetí.

------------------------------------------------- 

 Jako před pěti lety… opět leželi do sebe zapletení na sedačce. Ležela na něm a opět naslouchala jeho srdci.

 „Nevěděla jsem, co se to se mnou děje,byla jsem zmatená, neschopná se postarat o Natalie, neschopná postarat se o sebe… Zase jsem utekla a nechala všechno za zády.“ Mluvila provinile.

Michael: „Málokdo si dokáže představit, že srdce, kterým miluješ, tě může zradit. Ztratit úplně všechno a potom znovu čekat…“ Hladil ji po zádech. „To, že tě Natalie odmítala, nemůžeš brát jako zákaz se jí dotknout. Já vím, jak tě to bolelo, když to nemohl Tommy vydržet, ale i tak jsi ho chovala v náruči s láskou.“ Odmlčel se. „Dala jsi jí život, Ge…“

 Georgiana zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Byly tak něžné, stejně jako jeho dlaně, které měla na zádech.

„Je tvou povinností ji bránit, i když to nepřijímá tak, jak bys chtěla.“

Ge: „Nejsem toho schopná.“ Zašeptala bolestně.

Michael: „Proč si to myslíš?“ Zamračil se a odpovědi se mu nedostávalo. „Měla bys vědět, že ať už ti kdokoliv něco řekl, vždycky by sis to měla sama zhodnotit, ne jen sklonit hlavu a vše na sebe vzít… To je jedna z tvých nevýhod, zodpovídat se za vše, i za to, co  jsi neudělala. Nepochybuju, že ti to vpálila Margaret.“ Dořekl s menším pobavením.

Ge: „Tobě to přijde směšné?“ Dívala se na něj nechápavě.

Michael: „Ani ne, ale když mi řekla, že jsi utekla sem, dost tvrdě mě sjela za to, že jsem si dovolil do tebe vniknout.“ Zasmál se. „Ale mě jsou její slova docela ukradená, protože já si do tebe budu vnikat, jak chci, a chci mít s tebou takovou kopu dětí, kolik jen zvládneš.“ Usmál se.

Ge: „Pane Náročný Jacksone, vaše upřímnost mi právě zastavila krevní oběh.“ Oznámila zaraženě.

Michael se rozesmál. „S tím bych si dokázal poradit.“

Ge: „Ale doufám, že budete na mě něžný, přece jen, jsem vyšla ze cviku.“

 Opatrně se vzpřímila a sedla si na něj obkročmo.

Michael: „Poznal jsem to, když jsi mi dopřála předstíranou noc.“  Podotkl s náznakem hořkosti.

 Jen co si na to vzpomněla, z plic se jí dostal veškerý vzduch, poznal to. Jak si jen mohla myslet, že ho oblafne?

„Ge, od našich prvních nocí už uběhlo pár let, a tohle, co jsi předvedla, pro mě bylo mnohem smutnější, než kdybys mě tvrdě odmítla.“ Opřel se o lokty. „Došlo mi to, když si tvář zabořila do polštáře a zavzlykala.“

 Kajícně sklonila hlavu a ukazováčkem ho jemňounce pohladila po břiše, ve snaze naznačit mu, že jí to mrzí.

„Snažila jsem se….“ Kuňkla.

Michael: „…A teď mě odmítneš?“ Zeptal se s nadějí.

Ge k němu zvedla pohled a lehce zašeptala. „Ne.“

 Michael se zapřel do rukou tak, že nakonec seděl a dlaněmi se zapíral do sedačky. Oči mu prahly po polibku, když měl tvář tak blízko.

„Pokusím se paní Neodolatelná Starlight-Jacksonová, aby to bylo velmi příjemné.“

 Ge k němu naklonila tvář a políbila ho na rty. „Odpustíš mi to?“

Michael: „Pamatuj si, že odpouštět umí málokdo, a skoro nikdo neumí zapomenout.“

Ge pokývala hlavou. „Já vím…“