120.díl - Don't hurt yourself because of me...

Znavená tím, co jí dávali do žíly, se dívala na svou sestru, která seděla na židli u kraje postele, a kajícně se dívala někam na zem. Každopádně se v téhle chvíli vyhýbala naštvanému pohledu své sestry.

„To mám počkat, až za mnou přijde Natalie?“ zeptala se Ge.

 Jenže Rachel mlčela. Poposedla si na židli, jako by právě dostávala kápnout božskou. Což se vlastně dělo.

„Vím, že neumřu, můžu tě ujistit.“ Řekla Ge naštvaně a zaklonila hlavu. „Tak mi řekni, co se děje.“

Nic. Rachel pořád měla sklopený pohled, nevydala ani hlásku.  Georgiana se napřímila i přes stále trvající bolest na hrudi, a upřela na ni naštvaný pohled.

„Víš, že bych se neměla vztekat?“ začala ji Ge vydírat. „Doktor Sheperd by určitě neměl radost, když zjistí, že jsem rozrušená.“

„Ge, prosím…“ prohrábla si Rachel vlasy a zavřela oči.

„Ležím tu už nějakou dobu. Tak mi, do prdele, řekni, co se děje!“ zdůraznila Ge.

„Natalie…“ zaváhala Rachel, ale pak to vzdala pod tíživým pohledem její sestry. „…Chce se přestěhovat k Michaelovi.“ Podívala se lítostivě na Ge. „Mluvila s ním o tom chvíli potom, co se ráno probudila.“

„Michael je tady?!“ vyhrkla Ge, až jí do hrudi vjela prudká bolest. Chytla se za místo u srdce, kde ji to bolelo nejvíc.

„Mám zavolat doktora?“ zvedla se poplašeně Rachel.

„Ne! Sedni.“ Nařídila Ge a vydýchávala bolest. „Jak ví, že jsem tady?“

„Natalie nás oba zavolala, jenom co tě převezli na jipku.“ Vyprávěla Rachel. „Viděla, jak jsme se s Chrisem pohádali, úplně se zhroutila. A teď furt mluví o tom, že už tu nechce být.“

 Georgiana si povzdechla a lehla si. Zašátrala rukou ke stojanu s plastikovým pytlíkem, zmáčkla nějaké tlačítko a tekutiny o kousíšek ubylo. Hadičkou se z pytlíku dopravila do žíly, což Ge pocítila a bolestně zkřivila tvář. Natalie…moje dítě.

„Věděla jsem, že se jí to tady nezamlouvá. Sama mi to řekla.“ podívala se Ge na Rachel. „Podařilo se nám ji s Michaelem zpacifikovat, ale vy se teď všichni musíte pohádat a všechno je v tahu.“ Odmlčela se a pak se zeptala ostrým hlasem. „Kdo to začal?“

 Rachel chvíli přemýšlela, na co se jí vlastně ptá, ale jakmile začínal být Georgiin pohled naštvanější, došlo jí, co by chtěla vědět. Znovu kajícně sklonila hlavu a pohledem radši uhnula. Ge jen nevěřícně a naštvaně zavrtěla hlavou.

„No to snad není pravda.“ Řekla tiše.

„Ge, poslouchej mě, prosím…“ pípla Rachel jako malé dítě.

------------------------------------------------------------ 

 Christopher netrpělivě přešlapoval před dveřmi od Georgiiného pokoje s velkou kyticí v ruce. Měl za sebou rušné poledne doma v Park Place a divil se, že se ještě stihl v klidu najíst. Musel jednak uklidnit děti, že maminka potřebuje odpočinek, aby se jí srdíčko uzdravilo, a pak volat do škol, aby je všechny omluvil. Dále pak sepsat po telefonu s Markem povinnosti, které se v práci musí zvládnout bez něj a přesunout jednání, které měl v diáři na celý týden.

 Otevřely se dveře, z pokoje vyšla sestřička a pokynula mu, aby šel dál. Hned se s ní ve dveřích vystřídal a osaměl v pokoji se svou ženou.  Když Ge uviděla tu velkou kytici bílých růží, usadil se jí na rtech jemný úsměv.

„Jak bylo doma?“ zeptala se.

„To víš, naši puberťáci…“ povzdechl si Chris a přisunul si židli k její posteli, „hned chtěli vědět, co a jak bude. Díky bohu, že mi nevlezli do auta.“

„Chtěli jet sem?“ pousmála se Ge.

„Jo.“ Kývnul Chris trochu vyděšeně. „Měl jsem co dělat, abych je nějak uklidnil, protože pořád dokola říkali, hlavně Henry, že když tu může být Natalie, tak on taky.“ Odmlčel se a podíval se na kapačku vedle její postele. „Jak je ti?“

 Ge se podívala na své chudé paže a nešťastně pak na hadičku, kterou měla zavedenou do žíly. „Kéž bych tu nebyla…“ odpověděla sklesle, ale když uviděla Chrisův ostražitý výraz v očích, radši se upřesnila. „Myslím to, že nenávidím nemocnice. Kdysi jsem si jich užila víc než dost. Děsí mě to tady.“ Řekla vážně.

Chris si položil kytici na klín a vzal Ge za ruku. „Musíme počkat, až ti bude líp. Pak tě pustí domů.“

„Ty víš, že to nebude jen tak.“ Odpověděla unaveně a položila se. Opatrně si lehla a pohledem zabloudila k růžím. „Co se tu dělo, že mě Rachel přemlouvá, abych se s tebou rozvedla?“ podívala se mu do očí.

„Ona ti něco takového řekla?“ divil se Chris.

„Ne, přímo ne. Ale věděla jsem, co se mi snaží naznačit.“

„Byla naštvaná.“ Vyprávěl Chris bezstarostně, ale ani ne vesele. „Sotva sem přijela, hned si na mě zasedla. Obviňovala mě, že tvůj infarkt je moje vina, a že jsem byl vůči tobě bezohledný.“

 Ge jen obrátila oči v sloup a povzdechla si. Teď jí došlo, že se svěřila té pravé. Nikdy by po Rachel nechtěla, aby něco řešila místo ní, a už vůbec, aby mu vyhrožovala, s rozvodem.

„Něco jsem jí řekla, ale nechtěla jsem, aby na tebe vyrukovala s rozvodem.“ Řekla Ge tiše.

„Ty ses před ní zmínila o rozvodu?“ zpozorněl Chris.

„Potřebovala jsem to ze sebe dostat.“ Mluvila Ge dál.

„O čem jste mluvili?“ zeptal se Chris neklidně.

„O nás!“ zdůraznila Ge. „A nemluvila jsem o rozvodu. To ona o tom začala jako první.“

„Jestli má Rachel pocit, že my dva bychom se měli rozvést, to je mi úplně jedno. V tuhle chvíli je mi její názor lhostejný.“ Řekl naštvaně a pak se zklidnil. „Co jsi ze sebe potřebovala dostat?“

„To, že mě ty poslední měsíce ničily.“ Řekla smutně a zavřela oči.

„A mě snad ne?“ zeptal se Chris a pak pustil její ruku, aby se napřímil. „Jestli sis myslela, že jsi jediná, koho se to dotklo, tak jsi na omylu. Já jsem byl nehorázně naštvaný tím, že se mnou o ničem nechceš mluvit. Snažil jsem se s tebou mluvit, ty to moc dobře víš. Ale když jsi nechtěla, usoudil jsem, že bude lepší tě ničeho netlačit.“

„Do čeho bys mě tlačil?“ otevřela Ge oči a věnovala mu podezíravý pohled.

„Abys se mnou komunikovala.“ Vysvětlil chladně. „Kdyby sis se mnou promluvila tak, jako včera, nemuseli bychom kolem sebe chodit jako na tenkém ledě.“ Odmlčel se a pak dodal. „Mě to nemálo mrzelo, že ses mi vyhýbala.“

„A ty se mi divíš?“ přerušila ho naštvaně.

„Ne, ani ne.“ Odpověděl prostě, což ji překvapilo. „Jenže z hádky nikdy nevyjde jeden, jako oběť. Oba pak trpí, když se mezi nimi udělá propast. Nemluvilas se mnou, cítila ses ublížená, a já to chápu. Ale proč takový odstup?“ ptal se jí, ale Ge tentokrát nereagovala. „Nenechalas mě, abych se ti omluvil, nepustila sis mě k sobě…“

 Ge mezi tím jen odvrátila tvář na druhou stranu, aby se na něj nemusela dívat. Ale poslouchala ho dál.

„… nevím, jestli jsi to dělala naschvál, nebo mě tím chtěla trestat, každopádně…“ Ge se na něj podívala a Chris dokončil větu. „ Povedlo se ti to.“ Přiznal. „Ublížil jsem ti, a tys mě od sebe odřízla. Odkopla jsi mě. Pochopil jsem, jak moc ti to tehdy ublížilo. A to, že jsi mi nedala žádnou šanci, mě ranilo.“ Natáhl se pro její dlaň i přes to, že čekal, že mu ucukne. Ale nechala se. „Když jsem tě pak držel v náručí a ani neměl ponětí, že jsi v bezvědomí..“ Zaleskly se mu oči. „Jediné co jsem si přál, bylo to, abys otevřela oči. Abych mohl vědět, že bude všechno jako dřív.“ Podíval se na ni a snažil se odehnat slzy mrkáním. „To, že jsem tady čekal několik hodin a nevěděl, jestli to zvládneš, mě stálo všechny nervy.“

 Ge ale své slzy nezapírala. Nechala jich pár stékat po spáncích. Věděla, že se Chris bude snažit zachránit situaci, a taky byla ráda, že mu může naslouchat po tak dlouhé době. Za co se skoro nenáviděla, bylo to, že když se objevila nenávist, nebo hádka, chtěla utéct. Proto ho k sobě nechtěla pustit. Jediné, co tím získala, byl nadhled nad situací mezi nimi, a ten potřebovala, ale za jakou cenu?

 Náhle ji Chris pustil, jako by se něco stalo. Podíval se někam dolů a promluvil klidně, ale vážně.

„Ge, jestli máš pocit, že to se mnou nemůžeš vydržet, tak mi to řekni. Nemusíš to trpět kvůli dětem, vždycky se najde řešení, které nám oběma bude vyhovovat.“

 V tu chvíli se na něj Ge dívala, jako by ji zradil. Nemohla uvěřit tomu, že ještě před chvíli mluvil o tom, jak je mu názor Rachel ukradený, a teď, jako by sám usoudil, že asi bude nejlepší, aby jejich manželství skončilo.  Otevřela ústa, ale nezmohla se na slovo, jen němě zavrtěla hlavou ve smyslu, že si nic takového nemyslí.

 Pak se Chris z ničeho nic zamračil, když vzal do ruky kytici růží. „Tohle ti tu asi nemůžu nechat, že?“

 Ani nepočkal na odpověď a hned se zvedl ze židle. Ukončil tenhle rozhovor, jako by už neměl síly, o něčem diskutovat a donekonečna řešit, kdo komu víc jak ublížil. Už otevřel dveře, když ho zastavil Georgiin naléhavý hlas.

„Chrisi!“ oslovila ho, a on se hned zastavil a podíval se na ni. Tady teď viděl, že měla s Rachel a Natalie nepopiratelně stejný zoufalý výraz. „Nezmínila jsem se o rozvodu, nic jsem nikomu neřekla.“ Vrtěla hlavou, při čemž jí slzy tekly z očí.

 Už nevěděla, jak dokázat pravdu.  Pak z ničeho nic uchopila přikrývku do dlaně a trhnutím paže ji ze sebe sundala. Jednu nohu svěsila dolů z postele a to už Chrisovi došlo, co chce udělat. Napřímila se, aby mohla vstát, nedbala na to, že byla napojená na kapačku, sotva se posadila, bolestný sten jí unikl z úst.

 Chris bezmyšlenkovitě upustil kytici a vyběhl ze dveří k posteli. Ge se křečovitě držela za nemocniční košili v místě, kde měla srdce, a plakala bolestí. Během pár vteřin ji Chris s citem tlačil zpátky, aby si lehla, a ona si jen bezmocně opřela čelo o jeho rameno a dál plakala. Jeden z přístrojů začala zuřivě pípat, světlo nad postelí začalo blikat, takže na sesterně už věděli, že má pacientka potíže.

„Lehni si.“ Řekl jí Chris s hlasem plným obav, téměř ji prosil.

„Ne!“ plakala Ge.

„Ge, prosím.“ Vzal její tvář do dlaní a donutil ji tím, aby se mu podívala do očí. „Neubližuj si kvůli mně.“

  Do pokoje se přihnaly dvě sestry a za nimi doktor. Sestřička, která první vstoupila do dveří, pošlapala kytici růží a ta druhá se s tím nepárala a rovnou ji odkopla bokem, aby nic nepřekáželo v cestě. Chris hned vstal z postele a ustoupil bokem, aby mohli Ge pomoct. Sestry se hned rozdělily, jedna šla kontrolovat přístroje a následně kapačku, a druhá se snažila uložit Ge do polohy, aby nejmíň pociťovala bolest. Doktor Sheperd hned nařídil přinést injekci s lékem na uklidnění, a jakmile se podařilo všechno stabilizovat a přenastavit přístroje, jeho pohled hned vyhledal Chrise, který stál u dveří.

 Přišel k němu, popadl ho za rameno a vyvedl ho ven na chodbu.

„Co se stalo?“ vyslýchal ho.

„Rozrušila se. Chtěla vstát a jít za mnou.“ Vysvětloval Chris. „Chtěl jsem ji nechat v klidu, ale ona začala brečet. Nechtěl jsem… mrzí mě to.“ Řekl bezmocně.

„Jestli Vaše paní zemře, žádné omluvy platit nebudou.“ Řekl doktor Sheperd bez servítek. „Dneska už Vás tady na oddělení nechci vidět. A jestli se tohle ještě jednou stane, zakážu pro ni veškeré návštěvní hodiny.“ Vyhrožoval. „Teď odejděte.“