Strach a bezmoc ji ovládaly, jako loutku na provázcích. Plakala a vzlykala jako nikdy předtím. Dívala se po chodbě a úzkostlivě si přála, aby jí někdo řekl, že bude všechno dobré. V ruce držela telefon a netrpělivě se dívala, jak ubíhal čas. Čekali už dvě hodiny a stále nikdo nic neřekl.
Dívala se na Chrise, který stál u dveří jednoho lékařského pokoje, avšak dlouho to nevydržel a znovu začal přecházet tam a zpátky. Viděla na něm, jak ho ovládá strach, stejně jako ji samotnou. Měl lesklé oči od slz, hruď se mu zvedala rychle, jako by měl každou chvíli začít brečet. To, v jakém stavu se nacházel, ji nutilo se víc bát. Když ani on nic nevěděl, nedávala si naději, že by ji něco mohlo uklidnit. Slzy ji znovu vytryskly z očí, byla tou bolestí otupená, nevěděla, co má dělat.
Chodbou se ozvalo cvaknutí dveří, když vstoupila Rachel a hned za ní Michael. Chris byl dost překvapený z toho, že je oba vidí, a zvlášť pak Georgiinu sestru v takové ráži. To, že naproti nim po chodbě šly dvě sestry, nezabránilo Rachel aby přidala na kroku. Rázně šla směrem ke Chrisovi, v očích jí plál oheň nenávisti vůči němu a zároveň i strach o svoji mladší sestru.
„Ty…“ řekla nasraně jen co ho měla nadosah. „Ty bastarde!“
Rozmáchla se a vší silou mu vrazila ostrou facku a ještě mu chtěla přidat, kdyby ji Michael neodtáhl. Vztekala se, vzpírala se Michaelovi v náručí, jenom aby mohla Chrise zbít do bezvědomí.
„Za všechno můžeš ty! Ty svině!“ řvala na něj. „Co jsi udělal, abys jí pomohl?! Cos udělal?!“
„Rachel, dost!“ držel ji Michael kolem pasu a to dost pevně.
„Ty pokrytecká sračko!“ vyprskla Rachel jedovatě. „Jestli to Ge zvládne, donutím ji, aby se s tebou rozvedla. Pamatuj si to!“ ukázala na Chrise. „Pamatuj si to! Tohle ti nikdy neodpustím!“
Michael ji stále držel. Čím víc toho ze sebe vydala, tím míň byla pevnější v držení těla. Přitáhl si ji blíž k sobě, protože se psychicky zhroutila, začala nekontrolovatelně brečet, až se nakonec nechala opírat o jeho tělo. On nechtěl pustit jedinou slzu. Nechtěl se vzdát naděje. Věděl, že pro Ge je vždycky naděje. Ona sama mu ji dala, když se teprve seznámili. Věřil jí, stejně jako jí věřil teď, že to zvládne. Proč by ses měl držet při zemi, když sny, které chceme prožít, jsou mezi hvězdami? Slyšel její hlas, jako by stála vedle něj a šeptala mu ta slova, která mu řekl před čtyřiadvaceti lety.
Rachel si utřela slzy a rozhlédla se, jako by si náhle na něco vzpomněla.
„Kde je Natalie?“ zeptala se.
Oba, Rachel s Michaelem, si všimli dívky jenž seděla na lavičce, bledá jako smrt, oči červené od pláče a pohlcené strachem. Když takto viděl svou dceru, jeho srdce krvácelo.
„Pojď sem, Natalie.“ Přišla za ní Rachel a vzala ji za ruku. „Tady s ním nebudeš ani na vteřinu.“
Věnovala Chrisovi nenávistný pohled a rychle odváděla Natalie pryč z chodby. Michael se na ně díval, jak odcházejí a čekal, až se za nimi zavřou dveře. Pak se otočil ke Chrisovi, který měl hodně červenou levou stranu obličeje. Rachel mu teda dala, pomyslel si Michael.
„Je vidět, co jsi za člověka, že jsi ani nezavolal Georgiiné sestře.“ Promluvil do ticha.
„Proč bych jí měl volat, když nic nevím?“ řekl Chris naštvaně.
„Nebýt Natalie, ani bychom nevěděli, co se tady děje!“ zdůraznil Michael a založil si ruce do kapes kabátu.
„Nic jsem Ge neudělal.“ Řekl chladně Chris.
„Ano, to jsme všichni viděli, jak se u tebe má dobře.“ Oponoval mu sarkasticky Michael.
„Nic jsem jí neudělal. Georgiana si sama ublížila.“ Odpověděl Chris naštvaně. „Ty sám víš, čeho je schopná!“
„Ano, vím, jak se dokáže ničit, a ublíží si ještě víc, když jí nikdo nepomůže!“ zvýšil hlas. „Myslel jsem, že jsi na to za ta léta přišel.“
„Dokud jsi ji v tom New Yorku neopil a nezbouchnul, měli jsme se dobře.“ Podotkl, přešel o kousek dál a rozhlédl se, jestli je nikdo neposlouchá. „Všechno je tvoje vina.“ Promluvil s přesvědčením.
„Kdybych ji tehdy v tom New Yorku nenašel, nenašel bych odvahu o ni znovu bojovat.“ Vkročil mu do toho Michael. „Děti půjdou do mé péče, až Ge podepíše rozvod.“
„Ano, děcka tě vždycky přednostně zajímaly. Je ti jedno, jestli se Ge probere!“ zařval na něj Christopher.
„Jestli teď Ge naposledy vydechne, nebo jestli otevře oči a probere se, nic mi nezabrání v tom, abych ti její děti nenechal!“ přeřval ho Michael. „Půjdou do mé plné péče. Postarám se, aby dostaly vše, co jim náleží, dědicům Oxfordu, a ty,“ ukázal na něj, „nebudeš mít nic.“
„Co si o sobě myslíš?“ zeptal se ho jízlivě Chris. „Nakráčíš si sem a budeš si diktovat, co a jak bude. Možná že Rachel je pevně přesvědčená, že Ge donutí, aby ode mě odešla, ale my všichni víme, že Ge se může rozhodnout úplně jinak.“ Odmlčel se. „Georgiana si sama ublížila, věděla o tom a nechtěla se mnou o tom mluvit. To, co se jí teď stalo, byla nehoda, kterou by nikdo z nás nečekal.“
„Když sis ji bral,“ vzpomínal Michael, „věřil jsem jí, že bude šťastná, že ví, co dělá. I tobě jsem věřil, že jí snad pomůžeš zapomenout na ty hrůzy, kterými si prošla.“ Ztichl na chvíli, když kolem prošla sestřička. „Ale ty jsi ji jen držel doma a nic jsi pro ni neudělal.“
„Že ne?“ zeptal se uraženě Chris.
„Ne.“ Odpověděl Michael. „Ty jsi jí zabezpečil, zahrnul jsi ji penězi, zaručil jsi jí další titul, povinnosti…“
„Které nemusela dělat.“ Přerušil ho Chris.
„Ale nikdy ses na ni nepodíval a nepátral jsi po tom, jestli je šťastná.“ Vytýkal mu Michael. „Dala ti děti. Dala ti dědice, které miluje a jenom kvůli nim před tebou mlčela.“ Dořekl se slzami v očích a pokračoval dál. „Dala ti čtyři děti. Mě dala čtyři děti, i když Tommy umřel… a dvakrát o to přišla.“ Vzpomínal bolestně Michael. „Pro ženu, která má špatnou páteř, je každé zdravé dítě požehnané.“ Přestal mluvit a vytáhl si látkový kapesníček, do kterého si utřel slzy. Nadechl se a pokračoval dál pevným hlasem. „Po to všem si zasloužila mnohem víc, a tys to věděl moc dobře.“
Chris se od něj otočil a šel k opačnému východu z chodby.
--------------------------------------------------------
Po tom, co všechno řekl Chrisovi, Georgiinému manželovi, Michaelovi došlo, že ji musí dostat zpátky. Přivést ji domů… do Neverlandu. Dát jí co potřebuje. Prosím, Bože, neber si ji k sobě. Ještě je brzy. Neber mi ji. Neber nám ji… Sklonil hlavu a párkrát se nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Teď se musí soustředit na všechno, co jim doktoři řeknou v následujících hodinách.
Otevřel dveře od kanceláře, kde byla Rachel s Natalie a primářem. Obě seděly v kožených křeslech a poslouchaly, co jim primář říkal, ovšem přerušil svůj výklad, když uviděl Krále popu, jak vchází dovnitř.
„Omlouvám se,“ řekl Michael, když za sebou zavíral dveře. „Musel jsem ještě něco vyřídit.“
„Pane Basforde, pan Jackson je otec Natalie.“ Vysvětlila Rachel.
Primář vstal od stolu a šel si podat ruku s Michaelem, a velmi dobře se mu podařilo zachovat kamennou tvář. Ne, že by čekal slavnou osobnost v nemocnici, ale když si uvědomil, že muž před ním je otcem prvorozené dědičky Oxfordu, pro jejíž matku všichni doufají v naději, mu došlo, že zpráva o Georgiiném stavu ho zasáhla stejně, jako její sestru, dceru i manžela.
„Těší mě, pane Jacksone.“ Pozdravil ho primář a pokynutím ruky mu nabídl další křeslo.
„Ne, děkuju, radši postojím.“ Odmítl Michael a přišel za Natalie a pohladil ji po vlasech.
Pan Basford se posadil zpátky do svého křesla za pracovním stolem a pro Michaela zopakoval to, co už řekl Rachel.
„Jak už jsem sdělil paní Watsonové, paní Stalight utrpěla infarkt myokardu. Výjezd záchranné služby ji prakticky zachránil, protože chybělo opravdu málo a už by se nám ji nepodařilo zachránit. Tím, že do jejího domu dorazili tak rychle, bylo klíčovým momentem.“
Když to Michael uslyšel, zbledl a opřel se dlaněmi o opěrku křesla, ve kterém seděla jeho třináctiletá dcera. Pan primář si jeho reakce všiml a znovu se zeptal.
„Opravdu se nechcete posadit?“
„Ne.“ Odpověděl těžce a povzdechnul si.
„Když ji doktor Sheperd přijímal, byla už při vědomí, bohužel její životní funkce byly dost otřeseny, kdybych to měl říct jednoduše, a prodělala přechod do šokového stavu.“
Najednou ho přerušilo silné vzlykání. Natalie měla tvář skovanou do dlaní a plakala, až se jí chvělo celé tělo. Rachel vstala, vzala ji za ruku a odvedla ji z kanceláře. Michael tedy osaměl s primářem, a nijak mu nedělalo dobře to, že musel poslouchat, co se děje s Ge, a pak když přihlížel tomu, jak trpí Natalie.
„Postarám se, aby dostala pokoj s dvěma lůžky. Paní Watsonová s ní může být celou dobu, dokud se jí neudělá líp. Řeknu sestrám, aby jí daly něco lehkého na spánek.“ Řekl primář. „Co se týče paní Starlight, necháme si ji na jednotce intenzivní péče minimálně tři nebo čtyři dny, podle toho, jak se bude cítit.“
„Můžete už teď říct, jestli je šance, že by to zvládla?“ zeptal se Michael s hlasem plným obav.
„Snažíme se o maximum, pane Jacksone. Lidé ve čtyřiceti procentech na infarkt umírají. Jestli je šance, že to zvládne, to vám řeknu, až po pár dnech. Důležité je, aby odezněla bolest na hrudi, takže přednostní bude pro nás komunikace s paní Starlight. Jedna věc je, co nám řeknou přístroje, které ji teď monitorují, a druhá věc je, jak se ona bude cítit.“
------------------------------------------------------------
Když vyšel s primářem na chodbu našel Rachel, jak tiše mluví s Natalie, která už naštěstí nebrečela, ale vypadala víc než strhaně. Pan Basford odešel, aby zařídil pokoj pro Natalie a Rachel, takže Michael tam s nimi zůstal sám.
Přišel za ní a pohladil ji po vlasech. „Půjdeš si lehnout.“ Promluvil Michael k Natalie.
„Já se bojím.“ Odpověděla Natalie, div, že se znovu nerozplakala.
Michael si ji přitáhnul do náruče a objímal ji, tak dlouho, dokud necítil, že je jeho dcera klidnější. Opětovala tátovi objetí se zavřenýma očima a snažila se vnímat jenom jeho. Michael se podíval na Rachel, která měla pohled přikovaný na svou nebohou neteř, a slzy se jí leskly v očích.
-------------------------------------------------------
Bylo za pět šest ráno, když telefonoval se synem a snažil se ho navést, aby se postaral o domácnost. Mučivé čekání ho stálo nervy, a pak jen představa, jak budou děti vyvádět, když nejsou rodiče doma, ho doslova děsila.
„Postarej se o ně. Řekni jim, že se Ge udělalo špatně, že si ji tu na chvíli nechají.“
„Jo, pokusím se.“ Odpověděl Adam. „Jak je Ge?“
„Nevím.“ Promnul si unaveně tvář. „Čekáme, až se probudí. Pak se uvidí.“ Odpověděl Chris.
„Nemohl jsem spát, když jste odjeli.“ Řekl Adam. „A co Natalie? Jak to zvládá?“
„Je s Georgiinou sestrou, a taky přijel její táta. Zůstala s nimi.“
„Michael je tam?“ divil se Adam. „Bože, snad to Ge zvládne…. To musí být hodně na hraně, když jste tam všichni.“
„Postarej se o děti, dobře? Počkám, až se Ge probudí, promluvím si s doktorem, abych věděl, jak na tom je a pak se pokusím za váma přijet.“
„Dobře, držte se tam.“ Rozloučil se s ním Adam.
Chris zavěsil a schoval si mobil do kapsy džínů. Čekal už víc jak šest hodin. Pořád ještě vstřebával, co se v té noci stalo. První moment, když přicházel šatnou do koupelny, chvilku potom, co uslyšel její křik, a pak, když se sesunula na podlahu v koupelně. Ani si nepamatoval, co říkal do telefonu, když volal záchrannou službu. Pak Adamův zmatený ospalý výraz, když ho přišel vzbudit, aby šel otevřít vstupní dveře do domu a čekal, až přijede sanitka. Nataliin vyděšený pláč, když uviděla, jak záchranáři nesou Ge na lehátku s kyslíkovou maskou na tváři. Několikrát jí řekl, aby zůstala s Adamem, ale ona se bezmyšlenkovitě hnala do sanitky za mámou…
Zavřel oči a vyčkával na chodbě oddělení jednotky intenzivní péče. Vyčkával, až přijde doktor, a řekne mu, že je Ge v pořádku. Vyčkával, až první paprsek slunce pronikne do této chodby a usnadní mu to čekání.
Ozvaly se kroky za jeho zády. Bledá Rachel přicházela blíž a mlčky se na něj dívala, tentokrát už ne tím vražedným, nýbrž unaveným pohledem.
„Kde je Natalie?“ zeptal se taktéž unaveně.
„Spí… Primář jí zařídil pokoj. Dostala něco na uklidnění, hrozně to nesla.“ Vysvětlila a nahlédla přes skleněné okýnko ve dveřích. „Doktor teď šel zkontrolovat Georgianu. Každou chvíli by nám měl říct, jak to vypadá.“
„Sheperd?“ zeptal se Chris.
„Jo.“ Odpověděla a unaveně si promnula tvář.
„Rachel…“ začal Chris opatrně. „Já vím, že mě nenávidíš… Ale to, co se poslední dobou dělo u nás doma, ani mě nepřišlo normální. Snažil jsem se s ní mluvit, jenže ona odmítala se mnou jakkoliv komunikovat.“ Odmlčel se a nešťastně si povzdechl. „Můžeš mě odsoudit, ale jenom ona a já víme, jak to bylo.“
„Proč se tak trápí?“ zavřela Rachel oči.
„Já sám nevím… Nikdy bych si neodpustil, kdyby se jí něco stalo. Ty to víš.“ Řekl Chris zoufale a snažil se uklidnit, když znovu začínal pociťovat úzkost.
ale znáš to, všeho moc škodí 
2024 ©