114.díl - Six years after the first lovemaking

 Pohladil ji po ruce, ve které svírala nůžky, a jemně jí jen vzal z dlaně. Odložil je dál od ní, posadil se a díval se na její slzy na tváři, kterou sem tam pod ručníkem zahlédl.

„Proč nechceš jít na tu operaci?“

 Zeptal jí přímo. Ge slyšela v jeho hlase bolest, strach… Jen zavřela oči a dál nechala slzy stékat po tváři.

„Margaret ti to řekla?“ Zeptala se slabým hlasem.

Michael: „Ne, neřekla mi vůbec nic… Lepší doktorku jsem ti sehnat nemohl.“ Dodal ironicky.

 Přisunul se k ní blíž, opřel se o stěnu, tak jak ona seděla. Vzal Ge za ruku, ve které před chvíli držela nůžky, byla až nelidsky ledová. Políbil ji na ruku a sepjal ji ve svých dlaních, aby ji zahřál.

„Proč to nechceš zkusit?“

Ge: „…Bojím se.“  Řekla smutně. „Bojím úplně všeho…“

 Plakala, poznal to na ní. Sice nevzlykala ani neposmrkovala, mluvila klidně, ale plakala.

„A mě se taky bojíš?“

 Zeptal se Michael a jemně ji vzal i za druhou ruku, kterou si přidržovala ručník na hlavě.

Ge: „Michaele, ne! Nedívej se na mě!“ Plakala.

 Sundal jí ručník z hlavy a taky mu naběhly slzy do očí. Ge se tentokrát rozbrečela a hned si schovala tvář do dlaní. Ze zoufalství si ostříhala vlasy. Ale hůř než její hlava, vypadaly její oči. Neustále se topily v slzách.

Michael: „Nemůžeš přece čekat, až odjedu na turné a ty budeš sama… Nemůžeš jen tak čekat. Baví tě to takhle mě trápit?“ Plakal. „Snažím se ti pomoct, odlehčit ti situaci, jak jen můžu, ale ty nic z toho nepřijímáš.“

 Ge jen dál plakala a poslouchala hlas jeho srdce.

„Proč mi nic nechceš říct? Proč to všechno děláš?“  Díval se na ni s potokem slz.

Ge zvedla hlavu a prudce se na něj podívala. „Myslíš si, že jsem celý život toužila po slabém srdci? Že jsem chtěla, abys díky mě zažil tolik bolesti?... Nevíš, jak moc trpím, a ani nechci, abys to věděl.“

Michael: „Já si nedokážu svůj život představit bez tebe…“ Odmlčel se. „Bolest má člověka naučit, jak ji vnímat a obrnit se proti ní… A když už to nejde, pro to máme kolem sebe blízké, aby nám pomohli nést to těžké břemeno…“ Utřel si slzy. „Ge, možná jsem tebou zažil mnoho bolesti, ale hodně jsem se od toho naučil. A nezažil jsem s tebou jen bolest, ne…  Za pár dní to bude přesně šest let, od té doby, co jsme se poprvé milovali a teď bychom se měli milovat pořád, protože jsme si slíbili syna… Kdybys mi všechno řekla, mohlo být všechno jinak…“

Ge: „… Michaele…“ Povzdechla si. „Mohli by mě operovat kdykoliv a nikdo by ti nemohl říct, že se to povede… Buď bych zemřela na operačním sále, nebo za pár let a to samé platí i teď.“

Michael: „Nemůžeš takhle mluvit.“

Ge se naštvala a prudce vstala. „A co ještě nemůžu?! Co mi nedovolíš?!“ Zařvala.

Michael se taky postavil a zvýšil na ni hlas. „Nedovolím ti, abys zahodila svůj život!“

  Georgiana viděla, jak byl vzteklý, znovu se rozbrečela. Michael se už takto na ni nemohl dívat, stála před ním, jako vratký domeček z karet, třásla se a byla schopná si vyplakat oči. Něžně si ji k sobě za ruku přitáhl a objal ji.

„Nechtěj po mně, abych přihlížel tomu, jak se mi ztrácíš před očima.“ Řekl bolestně.

Ge: „Já už se nechci trápit.“ Brečela a ještě pevněji ho objala.

Michael: „Musíš to zkusit… kvůli sobě… kvůli mně, kvůli Natalie.“

Ge se od něj mírně odtáhla se zoufalým pohledem. „A co když se to nepovede?“

Michael: „Nesmíš přestat bojovat.“

Ge: „Slib mi, že se to povede.“ Plakala.

Michael ji znovu objal. „Slibuju, ale nikdy se nesmíš vzdát, slib mi to.“

Ge: „Slibuju.“

 Oba dva plakali v objetí, zamčení v koupelně, sami v domě… Byli by to zjemnili romancí, ale bylo to příliš vážné na to, aby se zmohli na něco takového… Jen se objímali a vnímali teplo svých těl, utěšující pocit objetí a lásku ve svých srdcích…