65. díl - revenge

 Měl jsem pocit, jako by mi někdo podrazil kolena. Jako bych dostal ránu do zad. Cítil jsem se zrazený. A nejhorší na tom všem bylo, že jsem s tím nemohl nic dělat. Byl jsem postavený před rozhodnutí osoby, která mi změnila život, a já jsem to mohl buď to přijmout, nebo nesouhlasit. Ale nic bych tím nezměnil.

 Claire seděla naproti mně přes stůl v kongresovém sále. Byli jsme v hotelu Roosevelt, abychom si užili after party po předávání cen Grammy. Jenže tahle after party se pro mě změnila v něco úplně jiného.

„Mrzí mě to.“

 Prolomila ticho, které mezi námi už dlouho viselo. Neměl jsem k tomu co říct. Právě jsem se dozvěděl, že po roce od doby, kdy jsem se poprvé setkal s našim synkem, o něj opět přijdu. Claire se chtěla přestěhovat do Anglie, kde bude mít lepší práci a hlavně klid od novinářů. A s ní bude muset jít i Jamie, náš syn.

„Na to se nedá nijak odpovědět.“ řekl jsem tiše. Bylo mi to neskutečně líto. „Měl jsem vás oba držet dál od toho všeho.“

„Jsem manažerka přes PR a novinářka.“ odpověděla smířlivě. „Byla to jen otázka času.“

 Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou. Věděl jsem, že nechtěla mluvit o výkonném řediteli CBS Records, Morganovi, protože jsem si byl jistý, že to on byl jediným důvodem, proč utíká do Británie. Věděl jsem, že ji k tomu musel donutit, ale neměl jsem sílu se jí na to přímo zeptat. Pod tou nádhernou tváří se skrývala bolest, a já jsem jí nechtěl ještě víc ubližovat.

„Kdybys mi to řekla dřív, mohlo být všechno jinak.“ promluvil jsem do ticha. „Všechno se dá řešit.“ podíval jsem se na ni.

 Na jejích rtech se objevil jemný úsměv, kterým mě téměř přesvědčila, že je všechno v pořádku. Jenže pak se jí zachvěl spodní ret, a hned musela sklonit hlavu, abych neviděl, že nemá daleko od pláče.

„Udělala bych pro tebe cokoliv, stejně tak i pro Jamieho… On je to jediné, co mi po tobě zůstalo.“ odmlčela se a pak zvedla hlavu. Měla lesklé oči. „Přemýšlela jsem nad různými možnostmi, aby to takhle nemuselo skončit. Ale nejde to jinak.“

 Zvedla se ze židle, obešla dlouhý stůl a přešla k velkým oknům. Záře venkovních světel podtrhovala její bledou pleť, která kontrastovala s jejími zrzavými vlasy a červenou rtěnkou na plných rtech. Viděl jsem tu jedinou slzu, kterou nechala stéct po jejím líčku. Tu jedinou slzu, která mi potvrdila, že neodchází dobrovolně.

 Přišel jsem za ní k oknům, postavil se za ni a v odraze skla jsem sledoval její výraz. Zavřené oči a další slzy, které si našly svou cestu zpod jejích řas.

„Odpověz mi. Ano nebo ne.“ vybídl jsem ji jemně. „Donutil tě k tomu Morgan?“

 Její tvář zkřivil pláč, jen co uslyšela to jméno. Za celou tu dobu, co jsme tady byli sami se o něm ani jednou nezmínila. Vyhýbala se jakémukoliv vodítku k člověku, který žil z bolesti jiných. Až příliš pečlivě se vyhýbala všemu, co by mohlo na Morgana ukázat, a proto jsem se jí teď musel zeptat.

 Ostře zalapala do vzduchu, když jí přepadl vzlyk.

„Na odpovědi nezáleží.“ otočila se ke mně čelem a podívala se na mě se slzami v očích. „Nikdy jsem se kvůli někomu necítila tak poníženě.“

 Když to řekla, zažehla tím ve mně nekonečný oheň nenávisti. Chtěl jsem ho zabít. Chtěl jsem cítit, jak pod mýma rukama ztrácí puls. Ať už mezi Claire a Morganem došlo k čemukoliv, tohle už řešit přes právníka nebudu. Jestli on chce být osobní, oplatím mu to i s úroky.

 Objal jsem Claire a přitiskl si ji k sobě. Hladil jsem ji po vlasech a snažil se ji utěšit. Plakala mi na hrudi a já nenáviděl nejen Morgana, ale hlavně sebe. Jak jsem mohl dovolit, aby se něco takového stalo?

„Donutil tě k tomu kvůli mně?“ zeptal jsem se.

 Mírně se ode mě odtáhla, aby mi viděla do očí. „Řekla jsem, že bych pro tebe udělala všechno.“

 Moment! Celou dobu jsem si myslel, že chce odtud vypadnout kvůli Jamiemu, aby měl klid a bezpečí. Jenže tohle všechno se nakonec děje kvůli… mě?!

 Než bych stačil zformulovat další otázku, vzala mou tvář do dlaní a přitiskla své rty na ty moje. Cítil jsem její hebkost, její horké rty, jemné dlaně i stopy po slzách na líčkách, když jsem se jí dotkl. Líbala mě, a já nevěděl, co dělat. Plakala mi v náručí a při tom mě svými rty utvrzovala v tom, že i já bych pro ni udělal cokoliv. Ale srdce, které ve mně bilo, patřilo Elizabeth.

 Dalšímu polibku jsem se vyhnul, a místo toho jsem ji políbil na čelo. Nemohl jsem opětovat nic tak intimního. Nemohl jsem už ani vnímat její jemný vanilkový parfém. Jen Elizabeth byla v mé mysli, když šlo o polibky a všechno s tím spojené. Dokonce už ani Claire nade mnou nemohla převzít kontrolu.

 Jen co jsem ji políbil na čelo, hned se vydala ke dveřím. Bez ohlédnutí odešla z kongresového salonku. A já jsem začínal mít dojem, že to možná bylo naposledy, kdy jsem ji viděl.

---------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------- 

 Vystoupil jsem z výtahu v přízemí hotelu v hlavní hale. Skutečnost, že přijdu o dvě blízké duše, byla pro mě jako těžké závaží na mých zádech. Měl jsem pocit, jako bych prohrál životní vsázku. A při tom jsem za to mohl úplně sám. Kdybych věděl, co se děje s Claire, rozhodně bych to nenechal zajít tak daleko. Všechno je v hajzlu.

 Půjdu se opít. Nebo se o to aspoň pokusím, a pokud možno bez nějakých scén. Chci si jen někam zalézt k baru a lít do sebe tvrdý alkohol, dokud na všechno nezapomenu. A jakmile vystřízlivím, rozbiju Morganovi hubu. Přinejmenším…

 Sotva jsem se vydal směrem do velkého sálu, kde probíhala party, u recepce jsem si všiml několika policistů a chlápků v drahých oblecích. Několik z těch agentů se po mě ohlédlo a hned si něco zuřivě šeptali. Neměl jsem z toho dobrý pocit.

„Pane!“

 Zavolal na mě jeden z nich. Zastavil jsem se a ohlédl se po něm. Přišel za mnou, z vnitřní kapsy vytáhl průkaz a ukázal mi ho.

„Detektiv Ingres.“ představil se. „Můžu s vámi mluvit?“

Podíval jsem se po policajtech za ním a odpověděl jsem. „Jistě.“

„Hledáme vás už pěkně dlouho.“ věnoval mi vyčítavý pohled. „Vy asi netušíte, kde je vaše žena, že ne?“

 Najednou jsem rázem zapomněl na všechno, co jsem přes dvě hodiny řešil s Claire, a maximálně se soustředil na toho muže přede mnou. Soudě podle jeho výrazu, tu detektiv musel být už pěkně dlouho, což mi na klidu nepřidávalo. A zvlášť pak, když se mě ptal na Eli.

„Měla by být někde tady se svým manažerem.“ odpověděl jsem s divným pocitem v žaludku.

„Jeho jméno je David Vaire, mám pravdu?“ zeptal se mě s kamennou tváří.

„Ano.“ přikývl jsem. „Stalo se něco?“

 Detektiv Ingres si přešlápl z jedné nohy na druhou a s přísným pohledem mi řekl, co se událo za tu dobu, co jsem byl s Claire v kongresovém salonku.

„Vaše žena je nezvěstná přes dvě hodiny.“ začal vyprávět. „Normálně bychom to neřešili. Pátrání se obyčejně zahajuje po čtyřiadvaceti hodinách od zmizení. Jenže to bychom nesměli dostat naléhavou výzvu pro okamžité pátrání.“

„Moment.“ přerušil jsem ho. „Kdo zavolal policii?“ zeptal jsem se neoblomně.

„Tyhle informace nesmím poskytnout.“ odpověděl důrazně. „Jisté je, že důvodů je pro pátrání hodně, a zvlášť pak to může souviset s tím, co se stalo panu Vairovi.“

A do prdele. „Co se stalo?“ zeptal jsem se hned. Jestli je něco s Davidem, o to snadněji se pak mohlo něco stát Elizabeth, napadlo mě hned.

„David Vaire byl nalezen na soukromém parkovišti v podzemních garážích tohoto hotelu. Našli ho majitelé zaparkovaného vozu, u kterého ležel v bezvědomí s dost vážnými zraněními. Podle toho, jak vypadal, můžeme s jistotou říct, že byl brutálně napaden.“

 Nasucho jsem polkl a jednou rukou se opřel o jeden z mramorových sloupů u recepce. Sotva jsem si dokázal dát dvě a dvě do hromady. Elizabeth byla pryč, a David je v ohrožení života. Co jsem ale věděl na tisíc procent, bylo to, že tohle měl na svědomí Morgan.

 Za detektivem přišel další kravaťák a něco mu tiše řekl, zatím co já jsem se snažil sebrat z šoku, který mi málem podlomil nohy. Kde je moje žena?!

„A jak to s ním vypadá? A kde je Elizabeth? Kde ji viděli naposledy?“ chrlil jsem otázky jednu za druhou.

„Pan Vaire je na jednotce intenzivní péče.“ natáhl ke mně silnou paži a vzal mě za rameno. „Všechno vám řeknu. Teď musíte jít se mnou.“

---------------------------------------------------------------- 

 Čím výš výtah stoupal, tím víc se mi svíral žaludek. Začínal jsem pociťovat alkohol, který jsem za večer vypil, a vzhledem k okolnostem, které se udály za tak krátkou dobu, se mi chtělo zvracet.

 Cinknutí dveří oznámilo výstup. Ocitli jsme se v předposledním patře, kde byly apartmány. Jenže sotva jsme vystoupili, uviděl jsem v chodbě nalevo několik zaměstnanců hotelové ostrahy. A mezi nimi jsem našel i pár bodyguardů, které jsem už někde určitě viděl. Zvlášť pak toho staršího. U otevřených dveří do apartmá, kde všichni stáli, jsem uviděl i další policisty, ale i telefonujícího záchranáře. Co se stalo?!

 Strach mi pumpoval v žilách krev tak rychle, že jsem měl pocit, jako bych měl srdce někde v krku. Když mě všichni ti lidi viděli přicházet s detektivem Ingresem, uhýbali z cesty. Vešli jsme do apartmá, jehož obývací část byla taktéž plná agentů, kteří se vším zacházeli pečlivě, a to v gumových rukavicích. Jediné, čeho jsem si všiml, byla rozbitá váza před komodou vedle pootevřených dveří. Berou otisky prstů ze střepů.

 Když jsem to všechno viděl, napadlo mě to nejhorší. Na vteřinu jsem si myslel, že tu někdo umřel. Ale pak detektiv přede mnou otevřel dveře. Následně jsem pak všechno vnímal jako ve zpomaleném filmu. Místo činu.

 Vkročili jsme do ložnice. Tam stáli další dva záchranáři. Oba doktoři. Jeden zapisoval, druhý se snažil komunikovat s obětí, která bezvládně ležela na posteli v rozházených přikrývkách. Elizabeth. Na místě jsem se zastavil a strnule sledoval výjev přímo přede mnou. Eli ležela na břiše. Vlasy měla rozcuchané, rty zarudlé, a na jednom místě byla viditelná krev. Kousl ji. Ruce měla položené podél hlavy. Oči byly zmatené, jako by o sobě nevěděla. Co jsem nechápal, bylo to, že na sobě neměla šaty, ve kterých sem na hotel přijela. Měla na sobě bílé triko. Nic víc. Ale co jsem absolutně nechápal, bylo to, co se dělo následovně.

Až teprve, co Elizabeth pohnula hlavou, aby schovala svou tvář, jsem uviděl Michaela, jak klečel u postele. Vypadalo to, jako by Elizabeth něco našeptával. Jenže s tím skončil jen co mě uviděl. Z něhy a bolesti, které měl v očích při pohledu na Liz, se rázem stala vražedná nenávist, když se na mě podíval. Sevřel rty do přísné linky, ve vteřině už byl na nohou a vystartoval směrem ke mně.

„Kdes, kurva, byl?!“

 Zařval na mě, chytil mě za límec košile a hned mě přirazil ke zdi. Sotva jsem ho stihl nějak zmírnit, když mi přitlačil ruku na krk.

„Kdes byl?!“ řval na mě.

 Až jeho silný hlas mě vytrhl z šoku a já začal přicházet k sobě. Viděl jsem nenávist a bolest v jeho očích, viděl jsem bezvládnou Elizabeth. Viděl jsem svou znásilněnou ženu, která sotva poznala mě nebo Michaela. Viděl jsem jen jedno. Pomstu.

 Tohle všechno způsobil Benedict Morgan. Teď jsem to konečně všechno pochopil. Odtrhl ode mě Claire i mého syna. Nechal ubít Davida téměř k smrti, aby dostal Elizabeth. Na ní mu ani trochu nezáleželo. Bylo mu jedno, co s Elizabeth bude. Chtěl dostat mě. Chtěl, aby mě začal Michael nenávidět. A to se teď stalo, když jsem nechal Elizabeth o samotě s Davidem.

 Za Michaelem přiběhli oba doktoři, aby ho ode mě odtrhli. Nechal se. Já jsem jen zůstal stát u stěny a sledoval jeho zuřivý výraz. Pak jsem se znovu podíval na Elizabeth. Byla jako hadrová panenka. Morgan jí ublížil, aby ublížil mě.

„Eli…“ oslovil jsem ji se staženým hrdlem.

 Nereagovala. Ani se nepohnula.

„Něco v sobě má.“ odpověděl jeden z doktorů a přistoupil k ní. „Všechno vnímá omámeně. Sotva nám dokázala odpovědět na pár otázek.“ Vzal ji za ruku a zkontroloval její puls. „Jako kdyby spala a při tom všechno sledovala.“

 Michael se od nás obrátil zády. Promnul si dlaněmi tvář a vydal ze sebe zoufalý povzdech.

„Jak tady můžeš tak klidně stát a dívat se na ni?“ zeptal se.

 Já i doktoři jsme se na něj podívali s otázkou v očích, když se otočil čelem ke mně. To se ptá mě? Jo, ptal se mě.

„Nejradši bych tě tady neviděl.“ dodal chladným hlasem.

„To už přeháníš, ne?“ zeptal jsem se naštvaně.

 Do ložnice přišli další lidi. Dva muži civilně oblečení, a jedna žena, taky v civilu. Představili se jako nějací specialisti z nějakého oddělení. Nevnímal jsem nikoho, protože jsem byl pohledem přikovaný k Elizabeth. Moje Eli… Nemohl jsem věřit tomu, co s ní Morgan provedl. Nevnímala Michaela, když jsme přišli s detektivem, a nevnímala ani můj hlas, když jsem na ni promluvil.

 Jeden z doktorů sundal svůj plášť a přehodil ho přes Eli, když jí pomáhali postavit se na nohy. Chtěl jsem ji vzít do náruče. Chtěl jsem ji mít u sebe v bezpečí. Když jsem přešel k posteli, Michael mě zastavil a v pevné sevření držel mou paži pod ramenem.

„Přeháním?“ zeptal se uraženým tónem. „Podívej se na sebe. Sám jsi velký chudák, Jarede.“

 Lékaři odvedli malátnou Elizabeth z ložnice, zabalenou do lékařského pláště. Michael šel hned za nimi. Na mě čekal detektiv Ingres, který byl pořád vedle mě. Podíval jsem se na něj a on mi pokynul ve ze dveří.

 Teprve, když jsem prošel kolem nástěnného zrcadla v obývací části apartmá, uvědomil jsem si, jak jsem musel přede všemi vypadat. Ani jsem se nezastavoval, abych se prohlédl. Ten jediný krátký pohled mi stačil. Na rtech jsem měl pořád viditelnou rudou rtěnku. Claire. Všichni ti policajti, agenti i lékaři věděli o tom, že byla moje žena znásilněna. A já za ní přijdu, když je téměř mimo své chápání, a mám na sobě rtěnku od toho, že jsem se líbal s cizí ženou.

 Cestou k výtahu jsem si otřel zbytky červené rtěnky, a pak šel za lékaři s Elizabeth se skloněnou hlavou. Nikdy jsem se necítil tak trapně, naštvaně, a zklamaně. Už jsem se nikdy na sebe nechtěl podívat. Michael měl pravdu. Jsem chudák, který si už ani lítost nezaslouží.